Michal Bärlach

Zrození

Prolog :

Vzít šťastnému srdci duši a rozevřít široce rty je jako vyrvat Slunci paprsek a doufat, že mu nebude chybět.

            Uprostřed náměstí na místě, kde při lidových oslavách stává pranýř, přistála předvčírem podivná skleněná kukaň. Šel jsem tudy, bylo 22:15, zrovna bimbala radnice a místo bylo prázdné. Neviděl jsem světlo ani si nepřipadal mimo, jak vyprávějí ostatní svědci podobných událostí. Neviděl jsem zelené mužíčky s tykadly, neviděl jsem zkrátka nic zvláštního. A najednou tam prostě byla. Náhle uprostřed jediného kývnutí zvonu - kukaň podobná vejci. Uvnitř na spodu zaobleného dna leželo malé bílé vajíčko. „Jako od slepice,“ řekl jsem si. Sedl jsem před kukaň a čekal co bude dál. Ne, necítil jsem nutkavou touhu zůstat. Nepřipadal jsem si přimražen nebo přidržován, byl jsem prostě jen zvědavý, co se bude dít. Ovšem na druhou stranu musím přiznat, že vejce (myslím, to veliké – kukaň) mě uklidňovalo. Vydávalo živé světlo, jaké vydává hořící sirka či svíčka, a nebylo nijak oslnivé.

Druhý den ráno, když se náměstí začalo plnit lidmi, měl jsem touhu se podělit o svůj objev. Ale lidé se podivovali spíše tomu, že sedím uprostřed náměstí a s připitomělým úsměvem ukazuji směrem k obchodu s obuví – neviděli kukaň. Měl jsem ale svým způsobem radost (a tentokrát, ač nerad, musím uznat, že dětinskou) – byla to má kukaň. A já ji hlídal, otíral od prachu z projíždějících automobilů. Kolem poledne, kdy slunce stálo přímo nad mou hlavou, se malinkaté vajíčko na dně pohnulo. Poskočilo, dopadlo zpět, dvakrát se zatočilo a objevila se malá puklinka. Ještě jedno poskočení, pirueta a z puklinky byla prasklina. A z té se na mě dívalo a mrkalo malinkaté zelené oko. A pak to šlo jako v dokumentárním filmu. Začaly opadávat kousky skořápky a za malou chvíli (přesně ve 12:06) ležel na dně malinkatý chlapeček. „Jako z lega,“ povídám si. Chlapec ležel na zádech, usmíval se na mě a co minutu vyrostl o jeden centimetr. „Jako z vody,“ si říkám a opravdu. Za 168 minut proti mně seděl dospělý usmívající se mladý muž. Měl blonďaté delší vlasy zastrčené za ušima, podivně zelené oči (tak trochu jako had) a byl nahý. Smál se na mě a já na něho. A ten chlapec mi byl podobný. Byl mi tak podobný, že jsem po chvíli nevěděl, kdo jsem já a kdo je on, ale líbilo se mi to. A pak přišli ti dva bílých pláštích, hodili mě do auta a odvezli do blázince. A nikdo mi tu nevěří. A já si říkám: „Tomu chlapci se tam zatím musí strašně stýskat!“