Při nejbližší příležitosti, vlastně ihned po svátcích, jsem si ho odvezl na svoji chalupu, kde mi dělá příjemnou společnost ve chvílích kdy jsem sám a cítím potřebu svěřit se někomu se svými pocity, názory a dojmy. Pomáhá mi to uspořádat si vlastní myšlenky. A pokud je při tom teď již mohu i zachytit na papír, je to pro mne velká výhoda, protože se mi, jako doposud vždy, nepoztrácejí v prostoru a čase a mohu si s nimi dále hrát.

Například dnes. Nádherný zimní den mne vylákal na procházku do lesa. Neměl jsem žádný předem stanovený cíl, takže jsem šel pořád rovně za svým zimou zčervenalým nosem až jsem celý les prošel a otevřel se přede mnou výhled na stavbu nové silnice do vsi. Naposledy jsem se tady byl podívat na podzim, na začátku stavby a nutno říci, že za tu dobu dílo notně pokročilo. Bylo již jasně vyznačeno kudy nová silnice povede a mohl jsem si tedy o celé stavbě udělat lepší představu než tehdy, kdy jsem se musel spoléhat pouze na vlastní fantazii. Ač se mě osobně tato stavba nijak přímo nedotýkala, měl jsem z tohoto smysluplného lidského snažení velmi dobrý pocit. Technické provedení je však pouze jedna stránka celé věci.

Mráz byl příliš silný na to, abych mu dlouze vzdoroval a vytopená místní hospoda příliš blízko na to, abych jí dlouze odolával. V příjemně vyhřáté výčepní místnosti jsem využil své zásluhami dávno vydobyté právo a přisedl jsem si k velkému, zpola zaplněnému stolu, zcela zřetelně určenému výhradně k pobesedování starousedlíků, protože jsem vyrozuměl, že ona nová silnice je tu tématem hovoru a začalo mne zajímat, co si o ní myslí ostatní. Nebyly to vesměs nijak pozitivní věci, jak už mívají lidé vůči novinkám často ve zvyku. Jeden jí například vyčítal, že je příliš blízko u rybníka a auta tedy budou určitě plašit ryby. Ne, že by snad byl rybář, ale má přece ohledy na ostatní. Jiný zase předhazoval, že auta budou určitě jezdit moc rychle a tím ohrožovat chodce. Ne, že by snad on nebo někdo jiný ještě chodil do sousední vsi pěšky, ale někdo by třeba jít mohl a on má přece ohledy na ostatní. V takovém a podobném duchu se nesla celá tato hospodská diskuse. Na každém názoru, který zazněl, jistě bylo něco málo pravdy, ale také až příliš mnoho osobního zaujetí na to, aby se tyto důvody daly označit za objektivní. Vůbec celé to jaksi bylo spíše k pobavení než k zamyšlení, ale i přesto mne však jedna výtka, na první pohled nenápadná, zaujala. Majitel si postěžoval, že mu nová silnice rozdělila jeho pole. Zní mi to v uších ještě teď. Celou cestu domů jsem o tom musel přemýšlet. A čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím víc jsem nabýval přesvědčení, že by se to nemělo stávat. Jistě, někdy to jinak nejde, ale mnohdy se o žádnou jinou variantu nikdo ani příliš nesnaží. Vždyť je to tak jednoduché, namalovat na projekt rovnou čáru a obhájit si poté toto racionální a ekonomické řešení. Ale i tak je už dost věcí, které nás nejrůznějším způsobem rozdělují, vydělují nebo vyčleňují. Proto by nám nemělo být líto námahy a nad jakýmkoliv dalším dělením se více zamýšlet, jelikož žádné rozdělování nikdy nevede k ničemu dobrému.

Jako, například, to pole, původně celistvé, dnes rozdělené budoucí silnicí. Už nikdo a už nikdy nebude schopen vidět obě jeho části stejně, ač to byl ještě včera jeden jediný lán. Navždy už to bude jen jedno a druhé, každé z nich samostatné, pole. Časem se také nahromadí nejrůznější důvody, proč je to jedno lepší než to druhé, přesto, že obě budou pořád jen dílem z jednoho, původně společného, kusu země se stejným složením půdy a všemi ostatními, po dlouhá léta shodnými, vlastnostmi. A jelikož už to budou napořád jen dvě různé parcely bez jediného spojovacího článku, bude nás logika věci nutit hledat v nich rozdíly, které když nenajdeme, tak si je k vlastnímu uspokojení sami vytvoříme.

Dokud jsme totiž jenom lidé jsme všichni stejní. Jakmile se ale začneme vydělovat, třeba příslušenstvím k rase, národu, společenské třídě či sympatiemi k různým ideologiím, začnou se jakoby náhodně, pomalu a nenápadně, nalézat mezi námi rozdíly. Nejdříve drobné, postupem času však stále větší a větší, až narostou natolik, že se je, samozřejmě bez počátečního zlého úmyslu, někdo občas pokusí, jen tak pro zajímavost, nezávazně zvážit, poté ale i zhodnotit a nakonec dokonce pravidelně vyhodnocovat. Ovšem to už jsme, i bez toho, že by jsme to tak původně chtěli, na cestě ke stanovování pořadí, tedy k určování, že někteří jsou horší a ti druzí, že jsou zase lepší. Najednou tu máme něco, co jsme sice od počátku zcela vylučovali, že by mohlo nastat, avšak co se tak samo, přímo neodolatelně, nabízí k využití a to je vzájemné poměřování, jehož výsledky lze poté nádherně jednoduše zneužít k přece tak evidentně zřejmým a oprávněným požadavkům na změnu. Ovšem samozřejmě, že na změnu těch druhých, protože se liší oni od nás a my jsme jasně ti lepší. Nepochybně. Vždyť podmínky poměřování byly nastaveny naprosto objektivně. Podle nejlepších a nejvyšších hodnot prověřených celou historií. Co na tom, že to jsou jen naše hodnoty. Co na tom, že to je jen naše historie. Ano, můžeme, samozřejmě, připustit, že oni mají svoji historii a svoje hodnoty, které krystalizovaly ze zcela jiných tradic, ale že ty naše hodnoty jim nic neříkají, za to my už přece nemůžeme. Jenže co bude, když oni na tuto naši hru nebudou chtít přistoupit? Co nastane, když oni si výsledky poměřování vyloží tak, že oni jsou ti lepší nebo alespoň dostatečně dobří? Tak to my jim tedy ukážeme, že ne. A toto ukážeme už může znamenat vše, od sprosté nadávky až po mezinárodní válečný konflikt.

A přitom by to všechno mohlo být úplně jinak, jen kdybychom obrátili svoji pozornost od toho, co nás dělí, k tomu, co nás spojuje. Od toho, že jsou nějaké národy či rasy, k tomu, co jsem již uvedl, že jsme přece všichni jenom lidé. Jenže ono je to těžké. Za prvé k tomu nejsme vychováváni. Vždyť hrdost na národnostní nebo rasovou příslušnost je přece pro nás tak důležitou osobní hodnotou, možná až prioritou, kterou se cítíme být zavázáni svým předkům. A za druhé je toto dělení, obzvláště pro některé, tak lákavě upotřebitelné. Na základě čeho by potom požadovali pro sebe výhody, když bychom byli všichni pouze stejní lidé? Vždyť by potom mohli mít pouze to, co mohou mít všichni ostatní. Stejné povinnosti a možnosti, stejné podmínky a příležitosti. A to je asi ten největší problém. To je asi právě ono, proč mívám pocit, že se toto dělení udržuje uměle a s vypětím všech sil. Příliš mnoho lidí si totiž velice dobře spočítalo a uvědomilo, že se rozdílnost dá přece tak lehce využít pro jejich osobní prospěch. Že se na tom dá prostě vydělat.

Ale co si teď, s tímto poznáním, počít? Myslím, že námahy by stačilo jen docela málo. Ovšem odvahy by k tomu bylo potřeba velmi mnoho. Je totiž nutné zříci se všech svých výhod, které můžeme, na základě svého vyčlenění, mít. Také je však stejně nutné, požadovat to naprosto nekompromisně i po všech ostatních, neboť ojedinělé gesto jednotlivce by nemělo žádný význam. Ihned by se totiž vyrojilo tisíce nejrůznějších důvodů, proč ten to udělat nemůže a jiný by to zase mohl udělat, ale až když to udělá někdo další atd. A nakonec zbývá to nejnutnější. Nic z toho nemá naději na úspěch, pokud nepřestaneme uznávat rozdílnost jako důvod k výjimkám a výhodám.