|
|
|
| |
1705 se vracel od 1204 s odřenými rty. Srážka s vlastními slovy ho zase bolela. Styděl se. Věděl, že začne-li sněžit, sníh mu roztaje ještě nad dlaní. Pod plícemi mu vyrostl kostelní zvon. A bušil. Slyšel hlasy. Ale neotáčel se, protože nevěřil, že by za ním někdo mohl jít. „ Jakube ! Jakube..“ ozvalo se polohlasem. 1705 vzhlédl vzhůru. Pouliční lampa se mu přísně podívala do očí. „ Někde v tobě cestou zemřel snílek, Jakube..“ Zrudl jako vlčí mák. Pod nohama mu syčel sníh, který nenapadl. Netušil odkud zná jeho křestní jméno. Začínal lampě věřit. Ústa ho ještě pálila z posledních slov. Když podruhé vzhlédl, všiml si, že má lampa kolem krku pověšený amplión. Mlčel. „ Mlčení znamená ticho !“ vzpomněl si 1705 a zasmál se lampě do tváře. Bodla ho do očí. 1705 zvážněl. „ Můžu snílka ještě probudit ?“ptal se a věřil v kladnou odpověď. Amplión mlčel. Na zastávce čekali staří lidé. A nesmáli se. 1705 se snažil nedívat jejich směrem. Tolik se bál času. Potřetí vzhlédl. I tady stála lampa s ampliónem kolem krku. 1705 se rozhlédl kolem sebe, ale žádná z okolních lamp přívěšek ticha nenosila. V autobuse se 1705 rozhodl napsat o rozhovoru s lampou povídku. Tušil ale, že ještě nevyvrcholila a zvědavě čekal její závěr. Doufal, že ho na nádraží srazí auto nebo že aspoň přistoupí 4602. 1705 dlouho nikomu nevyprávěl o hvězdách. 4602 nepřistoupil. Za okny se míhaly paneláky rozsvícené jak vánoční výlohy. Písnička z rádia vyrývala v uších brázdu. 1705 bolely ty tisíce příběhů, které neuměl prožít. Auto mu dalo na přechodu přednost. Chvíli před ním stál, snažil se zhypnotizovat reflektory a kola zároveň, ale výsledkem byly jen nadávky řidiče. Nakonec 1705 odevzdaně přešel. Poslední víru upnul k houpačkám, jenže dětské hřiště na noc uzamkly. 1705 si dokonce přestal zpívat. Peřina studila a pohybovala se v protisměru těla. Nemohl usnout.Těšil se na sen o 1204- chystal se jí vyprávět vše, co nestihl během dne. Nic se mu nezdálo. Příběh zůstal bez pointy, 1705 sám. Druhý den to bylo lepší.
|
|
|