|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Chlapec, který ztratil nebe
Pamatoval si ho. Někde v koutku duše se schovával jeho dotek. Nikomu o něm nevyprávěl. Nevěřili by… Chodil ho hledat vždy, když se mu podařilo proklouznout. Vracel se za tmy, často promrzlý, umazaný nebo zmoklý. Táta se vždy zlobil. Nechtěl ho příliš trápit, a tak se rychle převlékl, najedl, udělali spolu úkoly a šel spát. Ale druhý den vyrazil zase, musel… Někde přece musí být….
Stál před dveřmi a promrzlými prsty nemohl najít klíče. Zazvonit se bál, věděl, že je pozdě. Byl unavený a zklamaný, že zase nenašel své nebe. Běžel snad až na konec světa, ale potkal jen bouřku. Jakoby všude byla jen tma a blesky… Potichu zkusil zaklepat a sklopil pohled provinile k zemi. Dveře se otevřely. „No, tys nám dal!“ Ten cizí hlas ho probral. Ve dveřích stála cizí mladá žena.. Chvíli na sebe nehnutě koukali. Pak se k němu sehla a odnesla ho domů, převlékla z mokrých šatů, umyla a uložila pod peřinu. Nebránil se, byl příliš utahaný. Už se mu zavírala víčka, když ucítil nádhernou vůni. Přinesla mu večeři. Plný talíř krupicové kaše navrh zdobený lentilkami a hoblinkami čokolády. Vlastně měl strašný hlad. Když dojedl, pohladila ho, zhasla a odešla. Usínal a věděl, že ho našel.
|
|
