Bude tak líp

Hlouček lidí před barákem. Ještě se probírají další témata, nekonečné diskuse stále o tom samém a taky známé dotazy: „Co ty?“, „Jak se máš?“ , „A co dělá…?“… Pomalu se rozcházejí, někteří pěšky, někdo na městkou, někdo za roh do hospůdky pokračovat v debatě. Sedám na kolo a připravuji se. Závod dvou a čtyř kol, čekám, až usedneš za volant a startuji. Vstoje šlapu do pedálů a volím navyklou trasu. Autem to máš dál,takže je šance vyhrát. Večerní závod a potom ještě setkání nás dvou. Jen na chvilku…bez ostatních… Pak jdeš domů a mě čeká další šlapání do pedálů. Těším se na pár prohozených vět a nevyslovené mezi tím… energie do všedních dnů… Přemýšlím a zapomínám sledovat silnici, tady jsem minule potkala řetěz… byla jsem potlučená, ale stejně jsem vyhrála. Už jen kousek a jsem u tebe před domem. S úsměvem plnou rychlostí vjíždím do poslední zatáčky…. Brzdy auta… ještě si stihnu zanadávat: „Ksakru nemysli, když řídíš!“… Ležím na zemi, to znám, v pohodě… nespadla jsem prvně… tma, slabost… ani se nesnažím zvedat. Přibíháš ke mně, zvedáš mi hlavu, poprvé mi odhrnuješ vlasy z čela, potkáváme se pohledem. Zas ten tvůj neumím přečíst.Asi tušíš, co řeknu. Ale ne, to už přece víš… nadechuji se a …:“Bude tak líp…“, poslední úsměv, snad aby ses netrápil. Konečně cítím teplo tvé náruče, bezpečí, klid… usínám.