139

Je krásný podzimní večer, západ přímo hoří, vzduch je voňavý, ale já to nevnímám. Zamyšleně jdu k domovu. Vůbec sem si ho nevšimla. Až když se sám ozval. „Ahoj, to chodíš takhle pozdě z práce?“ „Co? Promiň, já… nevnímala jsem…“zas ten divný pocit, cože to chtěl? „Bude sedm.“říkám automaticky. Rozesmál se. Nerozumím. „Čemu se směješ?“ „Ptal sem se, jestli jdeš z práce, ne na čas,ale tys mně asi moc nevnímala,co?“ Nechápu o co mu jde, klidně si tady stojí, ruce v kapsách, rozcuchaný vlasy a poťouchle (co poťouchle,drze!) se směje. „Aha, a proč tě to zajímá? A vůbec, co je ti do toho?“ Rychle strkám klíče do zámku a když vcházím do dveří, tak ještě zaslechnu „Ale, jen tak…“ Zamykám dveře bytu. Zapínám konvici. Startuji počítač a dávám se do práce. Tentokrát se mi daří celkem rychle se ponořit do kupy papírů, jedu a nevnímám čas, končím pozdě v noci. V jednu? Ve dvě? Není to jedno? Prostě přešel další den, stotřicátý devátý.