Je další zmatení jazyků
(jako by jich mělo být i víc)
(časem)
přesto první teprv - od dob Babylónských -
dnes na jiných věžích žasnem, jak
si lidé stejně nerozumí
jako kdysi
tam nahoře je dolů daleko
a hlad
a strach nedává spát
a vše jen pro pár slov - pro “vem mě za ruku!”
nic víc!
Cize
z plic zakřič si - máš toho tolik
(pod sebou) co říct!
Vím, jen do tmy a ne do palic ty slova doplachtí...
Přesto
Dál na prstech – špatně stavěných -
sleduješ
jak reflektory kreslí čáry
a jak světlo sedí v mezerách
ty bloky, v kterých jako malí
hráli jsme si
teď hraje si v nich prach.
A tam si říct
že místo zmatení stačí proplést naše
jazyky
že právě tohle málo dokáže
(i když jen na chvíli)
necítit tu zimu
ten chlad, co sem nahlíží
z pater nejvyšších
|