|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Zeď je z bláta, tou zdí se ke mně derou ženské ruce, s nalakovanými nehty, s ozdobnými stříbrnými prsteny, snědé i bílé, hubené, plnější, divoce se svíjejí. Má to celé příchuť klubka jedovatých syčících hadů. * Ty ruce někdo, něco zase nutí zapadnout do zdi, vynořují se znovu, zablácené, zoufalejší gestikulace, snaží se prorazit tím hliněným prahem do skutečnosti, udělat si otvor pro celé tělo, vydobýt si prostor, chňapat… * Ve výšce obličejů těch žen se zeď jen vydouvá, obličeje blátem, měkkou hlínou, neprojdou, neproniknou… ani obrysy tváří nejsou znatelné, i když hrozí každou chvilku, že se hráz k podzemí vědomí protrhne. * Zeď je dlouhá. Hlína tvrdne. * Probudím se a cítím se velmi svobodně.
****
Dneska jsem zas probíral události z dávné minulosti… * Neobešlo se to bez hádky, blesků v očích, zasutých nevraživostí, které si kdykoliv propuknou znovu, ale bez mého nadšení pro věc, odporu, je mi to prostě jedno, ne ve smyslu co bylo, to bylo, spíš co bylo, dobře, že se stalo, čas se přitom sune dopředu, někdy se skoro zastaví, ale přeci pak jde dál. Nejsme křečci v otáčecím bubnu… 12.8.2003
****
Campbell ve své Mytologii Západu věnuje hodně prostoru těmto aspektům Bohyně, aspektům hadím, hadí nevěsty, destruktivním, zpětným, k základům, k chaosu směřujícím. A tam je zdroj vší síly, její kořeny, teprve převrácením celé téhle věci vznikly pohádky o zakázaném Stromu, proradném Hadu, Hříchu a další. Přitom vše začalo touto Bohyní hlíny, země. Je dobré ji někdy potkat. Nejen jako modrou Pannu na nebesích, ale jako Matku Zem. Je to jedna a ta samá osoba.
|
|
|