Černá hodinka - Petr
... a ona si čte Za okny jako monzunový liják prší tma v tříčtvrťovém taktu
Pod kopyty hromů noty jí splétají vlasy v klikatou dálnici vzpomínek
Vteřiny po zdi tančí jazz Sem a tam Odnikud nikam A zase zpátky
Do popelníku odklepává ze zbytku hořícího života trochu té roky zakouřené mizérie (kde hořím i já)
Je pátek večer a na chodníku rozkvétají pouliční lampy
Odnikud k ní zmítám se v plamenech A přece nikdy nedosáhnu na její stud
Je pátek večer pomalu dohasínám v tabákovém snění
... a ona si čte
V noci - Lucianna
Už dnes v noci cítím kouzlo zítřejšího dne mé touhy hříchem lásky zcela posedlé Se sluncem zmizely všechny slzy tma světu zakryla jeho kazy Vzduchem se nese vůně vína se mnou tu zůstala jen má vina Vryla se do srdce ostrým hrotem tvář se ti zaleskla lásky potem Stéká ti po tváři - jsou to snad slzy? v nebeské bělobě polštářů mizí Proč myslet na ráno, teprv je noc chci tě jen pro sebe - je to snad moc? Šeptej mi v černé tmě, co by sis přál zapomeň, cos jí kdy nasliboval Už dnes v noci cítím sílu této chvíle Už dnes v noci jsme si bližší než kdy dříve
Z LETENSKÝCH ATELIERŮ - Veronika
Vrtkavost poznání roztočí ruletu - na koho padne asi černá štěstěna. Sevřít tak inspiraci! Polknout dech změkčilých okamžiků, křivky a náhledy. Tít prsty do živého, ostřím rozřezat, tisknout až do bezvědomí tvarů.
A dívka v ložnici sochaře zkameněla.
Teď když - Anglij
Teď když
Teď, když .. mraky se nebem ženou poháněny silou vyhaslých očí v krvi se každé ránou koupou
Teď, když.. listí stromů tiše šumí do prázdna těla a samoty duše
Teď, když ptáci ztichli v očekávání noci možná navždy tichem si rty uzamknu
Teď, když zastavil se někde čas pohnout nemůžu ani dnem ani snem mlhavým a chladným
Teď, když psi rvou se o stejnou kost nechutně oslintanou a páchnoucí
Teď, když vítr vlasy pohazuje sem a tam mám chuť na to abych zjistil co se stane teď, když…
.....dotknu se prsty povrchu tvého těla.... |
Odevzdanost - Lucie
Jsi krásný s tebou lásko chci tančit k smrti tančit životem splynout s věčností bez tebe lásko nejsem nic konec věčnosti tanec bez hudby smrt bez umírání.
Oka mžik - Korunka
Kratičká chvíle... ... tuším, že skutečně byla né, nezdála se, ta louže po sněhu ta tu totiž zbyla...
Krátký okamžik kdy zeleň smaragdu z tebe jenom pro mě utopila oceány i moře v jediném pohledu...
Vzácný oka mžik... a v rozestlané pravé komoře se rozsypalo moje nebe do tisíců úsměvů a modrých rán...
Jarní blues plných laviček - Gala
Zašel jsem na skládku odložených věcí, tak nějak jsem cítil, že tu nebudu sám.
Probírám se tou veteší, co nikdo nemá rád, co nikomu nepatří, až jsem našel kytaru.
Chybělo jí pár strun…
Sednul jsem na židli, měla tři nohy. Kytara už dávno neladila. Já vyladit ji neumím. Nemám hudební sluch, a tak mi pár falešných akordů nevadí.
Hraju a zpívám jarní blues…
Blues plných laviček, co ještě nedávno byly prázdný.
Blues slunce, který se vrátilo a přineslo teplo a jaro nejenom do našich srdcí.
Blues opuštěné kočky, co před chvílí támhle na tom děravým slamníku porodila sedm koťátek.
Blues nedopsané básně, co ji opilý básník vprostřed věty zapomněl.
Blues zbytečný krabice bez víka, v níž párek holubů vyvedl svý mladý.
Blues usušené růže, co byla z lásky darovaná a ještě s větší láskou usušená, aby připomínala pomíjivost chvíle.
Blues toulavýho psa bez obojku, co dosud chodil jenom na vodítku a teď je volný a teď je sám…
Blues prasklý láhve, co se v ní kdosi snažil loď ze sirek postavit, a pak jí dal jméno: „Titanic“.
Blues potulnýho trubadúra bez obecenstva, co v láhvi alkoholu utopil svý hity.
Blues probouzející se louky, co na podzim z ní trávu vypálili, a přesto teď na jaře chce kvést.
Blues bláhového vědce, co pro přílišnou snahu stvořit homunkula zapomněl, že nejlépe je člověka hledat v člověku.
Blues smutnýho kluka, co zůstal sám na jedný z těch plných laviček, a tak si ode mne půjčil tu kytaru, aby písní svý srdce potěšil.
Blues ubrečený holky, co ještě včera pro něj byla cizí a dneska mu pomáhá tu píseň hrát.
Blues té kytary co mi už nevrátili, vždyť přinesla jim štěstí, a tak není tak úplně zbytečná, a tak sem vlastně nepatří…
Po městě vyvěsil jsem plakáty. Pořádám totiž: Benefici opuštěných věcí. Sakra lidi je jaro, tak kdy jindy chcete mít k sobě blíž? Přijďte, probereme se touhle veteší, třeba ji budete mít rádi, třeba budete mít rádi i jedno zbytečný srdce básníkovo… |