Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Úterý 1.12.
Iva
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

1.číslo časopisu...Výběr toho nejlepšího z Totemu od 1.11.1999

1.Úvodní strana - Slovo redakce úvodem
2.Básně milostné - Cokoliv se týká něžných citů a vzplanutí
3.Povídky I. - O vztazích s nimiž dennodenně zápolíme
4.Fotografická úroda - Fotografie, které nás zaujaly
5.Výtvarno I. - Vybrané kresby
6.Comics I. - SLEPOTA 1.díl by Motormouth
7.Básně přírodní - Opěvující přírodní krásy a zákonitosti
8.Vtipparáda - Vtípky od Vás a pro Vás
9.Povídky II. - Fantasy - Jak končí hrdinové
10.Povídky III. - A ještě trocha fantazie
11.Výtvarno II. - Galerie maleb a koláží
12.Fotografické celky - Autoři, které si vyžádal dav
13.Básně jako úvaha - Mající nějaké hlubší sdělení
14.Povídky IV. - Povídky o životě
15.Povídky V. - Ještě několik povídek na zamyšlení
16.Comics II. - Tenhle je pojatý trochu jinou formou a stylem
17.Vtipy obrázkové - Vtípky které nejvíce pobavily
18.Fotodokument z MMF - Pár záběrů na vlastní oči
19.Členové redakce - Zde naleznete pár informací o nás
 
 1. 
   2.číslo

               

  
  
 
 
Povídky I. - O vztazích s nimiž dennodenně zápolíme

Žádný není jako on - HACKMAN

V pět hodin odpoledne byla Katka znovu v přístavu. Nic. Slunce začalo prokreslovat dlažební kostky mola a v dusném vzduchu uslyšela křik racka. Došla do prvního baru, dala si drink, ale stejně nezůstala. Pomalu kráčela starou přístavní čtvrtí Lisabonu. Byly to ulice prapodivných nadějí a nenaplněných snů. Chvílemi se jí zdálo, že i prostitutky tady dávají slevu. Byla nervózní a byla jako na útěku. Sedla si do baru, který ji potkal a dala si další drink. Věděla, že nemůže jít zpátky do hotelu a čekat v prázdném pokoji, až uslyší cvaknout kliku. A věděla, že až přijde, bude unavený, udýchaný, pravděpodobně hladový. Ale určitě ji přinese kytici růží. Bílých madrických růží. Bude jí říkat jaká byla plavba, kde všude byl, bude zase plný moře a bude zase báječný. Cokoliv ji řekne bude pravda. Bude to určitě pravda. Ale je tolik způsobů jak říct pravdu. Stejně by mu neřekla ani slovo a ani gestem mu nic nenaznačila. Věděla, že nemá názor těch pitomých Portugalců o tom, že žena má sedět doma. Ale co je jí to platné. Tím jak žil to stejně dělal. Vzpomínala na minulé léto. Přemýšlela kam se poděla radost a lehkost, kterou spolu prožívali. Trávili tehdy spolu celé dny na lodi nebo u jeho přítele Pedra doma. Četli, pili pivo nebo jen tak se toulali po pláži a smáli se. Ten smích. To je to co chybí. Viděla ho před sebou. Nataženého s knihou v posteli, s plechovkou piva na jachtě jak se tiše směje tím svým přihlouplým úsměvem, zamyšleného s visícím čelem a s roztěkaným pohledem. Usmála se. Viděla ho tak jasně a tak daleko. Chtěla, aby jí držel v náručí, chtěla ho cítit. Zachvěla se. A na poslední chvíli zachytila whiskovku, která ji málem vylétla s propocených rukou.

Nervozita pomalu přecházela ve vztek a nebýt alkoholu, určitě by ji z toho bolelo v krku. Kolem prošla číšnice a tak si rychle objednala další drink. Věděla moc dobře, že ji nechce opustit. Viděla to na jeho očích, vnímala to v jeho pohybech. Neměla žádnou sokyni. Nebyla žádná jiná žena. Ale bylo tady moře. To pitomé moře, které tak pomalu začala nenávidět. Jak jí alkohol stoupal do hlavy, propadala se čím dál víc do vlastního moře hořkosti a vzteku. Cítila, jak ji stahuje někam do hlubin. Byla v pasti. A on byl tou pastí. V té chvíli si začala uvědomovat, že závidí té obyčejné holce z baru na rohu, která se jednoho dne vdá, bude rodit děti a nikdy nevzdychne po tom, oč přišla, protože ona ve skutečnosti nikdy o nic nepřijde a bude si v klidu žít svoji jistotu v nalinkovaným životě.

A pak byly chvíle, kdy chtěla skočit do náruče jinému muži. Vždyť je mladá. Dvacet šest let ji dávalo velkou šanci nalézt příležitost a ona ji nacházela. Ale všechno, co věděla o jiných mužích bylo, že žádný z nich nebyl on. Žádný. Dala si ještě jeden drink a rozhodla se, že půjde. A udělala to. Došla na konec ulice a nejistým krokem se vydala k hotelu. Záliv byl ponořený do slunce a vlny načechrával čerstvý vítr, přes které se jachta pravidelně přehupovala. Peter byl unavený. Velmi unavený. Posledních třicet hodin bylo ve znamení útěku před blížící se bouří a časté nastavování plachet v měnícím se větru poznamenalo jeho ruce. Když přivazoval loď na své místo k molu, pocítil najednou úlevu. Bar Amaro byl ozářen žlutým světlem lamp a hlukem turistů. Peter neměl příliš v lásce zakouřená místa s přecpanými stolky, zbytečnými slovy a číšníky, připomínající mu straky. Přišel sem jen pro vzkaz, který mu tady nechávala. Letmo pozdravil pár známých a barman mu šoupnul po barové desce dopis. Zněl stručně. Hotel Ibis. Nikdo mu nekladl hloupé otázky.

Hotelový pokoj byl prázdný. Na stole stála váza s napuštěnou vodou a Peter do ní vložil růže. Jejich vůni měli oba rádi. Sedl si do křesla a pocítil v sobě konečně klid a spokojenost, jakou má člověk, když dorazí ke svému cíli. Asi bude ještě u Marie, pomyslel si, když po chvíli uviděl na stole vzkaz. Natáhl se pro něho.

Milý Peter, jsem ráda, že jsi v pořádku doplul až sem. Tolik jsem se na tebe těšila. Ale nemohla jsem déle zůstat. Mám tě moc ráda. Už nemohu a nechci jen čekat. Líbá Tě Katka.


Naděje - Gala

Šel jsem se projít, byla noc. Došel jsem kousek za město je tam kostel a u něj hřbitov a z něj ke mně doléhaly hlasy.
To hrobníci kopali hrob a upíjeli z láhve rumu, a tak byli hlučnější. Přišel jsem k nim, ignorovali mne, až jeden řekl: „Sedni“ a podal mi tu láhev od rumu. Napil jsem se a dal s nimi řeč.
„Tak co, pro koho to kopete?“
Oni se usmáli: „To je pro Naději, zítra ji pohřbí.“
„To nemůžete,“ řekl jsem já, „protože ta přece umírá poslední“.
Oni se jen usmáli a na věži kostela začala odbíjet půlnoc a já si s hrůzou uvědomil, že včera je vlastně dnes.
Oblékl jsem si černý oblek a šel na ten pohřeb. Bylo tam hodně lidí a všichni potřebovali naději, všichni potřebovali - aby bylo včera. Přišel jsem pozdě. Hrob už zasypávali. Posadil jsem vedle a seděl a seděl. Díval jsem se, jak hrob zarůstá trávou, a jak rozkvétá sedmikráskami. A pak jsem pochopil: naději nelze pochovat, protože naděje je v nás, je ve mně, a to by museli pohřbít mne. Najednou jsem si všiml, jak je všude těsno a neútulně a tma. Byl jsem tu se svou nadějí ve svém hrobě, moc času nám nezbývalo, ale byli jsme spolu a pomalu usínali. Z posledních sil jsem zašeptal: „Ale má Naděje ještě žije, ta nemůže být pohřbená...“
Ráno jsem se probudil na louce i se svou nadějí, svítilo slunce, i když bylo pod mrakem a slunce, snad aby nenastydlo, si vzalo šálu z duhy...


Taková malá pohádečka - Michaelenka

Nevím, jestli je tohle úplně podivné, asi je to spíš jen divné, no ale, říct by se to asi mělo.

Letní odpoledne bývají krásná. ještě vlastně ani nebylo léto, jen to tak vypadalo, vždyť přece končil květen. Procházela jsem se po louce, naboso, protože tráva byla tak lákavá, že jsem ji musela cítit, nešlo to jinak.

Hladila jsem listy stromů, dýchala jsem vůni nezralých třešní a těšila se. Na třešně, i na celý život. Snila jsem a postupně jsem se celá propadala do sebe.
A On! Foukal mi do vlasů chmýří zpampelišek a tvrdil mi, že ony jsou svět, každá zvlášť, a že on ten svět musí zničit, vždyť to je prý poslání lidstva. Ne tvořit, ale ničit. A surově si mě přitáhl a políbil mě a líbal mě dlouho, dokud svítilo slunce, a pak si otevřel pivo a řekl, že můžu jít, že se omlouvá, že tohle vážně nechtěl.

Ale chtěl, já to věděla, stejně jako věděly ty pampelišky, že on má pravdu, ale že i já ji mám, když tvrdím, že svět se zničit nedá, že pokaždé zněj kousek zbude a vyroste nový. "Který zas někoho zničí," posmíval se mi. "Nech si ty romantický kecy, všichni jednou chcípnem , tak nač morálka, nač romantika, nač žít?" A pak se omlouvá, blázen.
A tak jsem zůstala a leželi jsme vedle sebe, ne že bychom dál zajít nechtěli, ale ani tenhle ""drsňák"" neměl odvahu začít. A já ... ? To se nesluší!
Stejně ho mám ráda, ne proto, že bych musela, když ...
Ne, proto ne, ale protože on má jistotu, že zná pravdu. On si nevymýšlí dojemné scény, jen řekne, co chce a co cítí, a umí se vyjádřit, i když se to lidem nelíbí, protože je sprostý.

Tehdy, když jsem mu konečně pošeptala, že fakt chci a hned, tehdy se na mě dlouho díval a mlčel. Ne, nic nedramatizoval, jen najednou nevěděl a to ho zmátlo.
Vážně, bylo to děsný, čekat , co udělá a bát se ho vyrušit.
Pohladil mě po vlasech. "Konec? Začátek?”zmátl mě.
Vypadal, jako by chtěl odejít, ale nezvedal se, neodcházel.Asi měl jít, neměl to dělat.Bylo to špatný, morálně, ale muselo to být, jinak bychom se ztoho nedostali.
Děj.....děj si domyslete.....

Jen jednu větu tehdy řekl:”Seru na to, že seš moje ségra!"


Sen - Rezi

Zase se mi o něm zdálo. Přišel ke mne a povídal mi o Bohu a přitom sledoval každičké mé gesto, každičký můj pohyb. Prosil mne, abych v tom snu u něj zůstala, abych mu zachovala věrnost. Povídal mi o cestě do Tibetu i o životě mnicha ve skalách. Pak mi řekl, že dokud mne neviděl, celibát vydržel, ale teď mne musí mít tady a hned. Bála jsem se o svůj sen.Tak zoufale dlouho se mi nic nezdálo. Jako by se má fantazie dostala do úzkých. Proto jsme se milovali. Já zas ucítila jeho tělo na svém a mohla se dotýkat jeho jemné kůže. V tu chvíli na Boha zapomněl. Všechny lásky, které mi prošly životem, jsem upřímně milovala a chtěla s nimi trávit mnoho času. Jen s ním jsme se opouštěli, až úplně opustili. Měl svůj ideál kláštera a za ním si šel.

Mohla jsem opět pozorovat, jak oddychuje, jak vedle mne leží. Chtěla jsem ukrást každou minutu a uvědomila si, kterak mi nejhlubší cit, co můžu druhému dát, prostupuje všemi póry. A utěšovala jsem se iluzí jeho lásky ke mne. Proč by mne jinak navštívil? Zapálil si ciagaretu a vyprávěl mi o Bohu. Já chtěla zakřičet, aby si svého Boha odvedl, protože právě porušil šesté přikázaní, neboť stejně odejde, nechá mne tu. Nezbyde mi víc nez pár chvil a vzpomínek. Proč se oháněl svým Bohem, když můj při mne nestál. Snad mne hodlal potrestat za všechno špatné. Vždyť mne potrestal tím, že mi právě jeho poslal do cesty. A dnes na okamžik vrátil. Třeba doufal v mé rozptýlení?

“Za tenhle hřích zaplatím.”, vstoupil do mých úvah. “Stál Ti za to?”, odpověděla jsem. Beze slova mne objal a přitáhl si k sobě. Mohla bych podlehnout kouzlu lásky. V tomto momentě jsem jí vždy podlehla, ale můj rozum mi právě bránil. Jen jsem se cítila hezky, ačkoliv tiše uvnitř mi srdce tepalo - miluješ ho. “Stejně Tě miluju,.”, vyhrklo srdce. On na mne tázavě pohlédl. Dokonce se pousmál. “Milovat mnicha Ti nic nepřinese.”, zaútočil. “Já nemiluju mnicha, ale Tebe.” “Proto mne Bůh poslal zrovna za Tebou. Věděl, jak mne potřebuješ.”, dodal. V hlavě mi potemnělo. Viděla jsem tisíc krvácejících ran spasitele. Spojovat lásku Boha s láskou fyzickou? Zmítalo se mnou mnoho otázek. Na ně mi nikdo neodpoví, ba ani místní protestantský farář. Viděla jsem ho, kterak rozhazuje rukama a utěšuje mne slovy: “Dcero, najdeme mnoho výkladů Bible, ale víru nosíme jen jednu - v sobě.”

Ano, měla jsem víru, silnou víru, ale proč nevyslyšel mé prosby, proč mi ho vůbec posílal. Vždyť můj život se zcvrknul na tupé zírání do zdi, kdy celé dny nic nedělám a dobrá nálada mne opustila před deseti lety. Vždyť nežiju, jen přežívám. Přátelé varovně zvedají prst a věrná kamarádka mi chodí vyhazovat prázdné lahve, abych se v nich neutopila. “Ukliď si tu”, narušil mé myšlenky. Mávla jsem rukou. Stále ještě jsem doufala v zázrak. Vstal a začal se oblékat. Chtěla jsem něco říct, vyřešit své trápení. Nenašla jsem odvahu. Potichu jsem ho sledovala. Navlékal si už boty. Snažila jsem se vnitřně zadusit pláč, ale oči mne zradily. Vyprovodila jsem ho do předsíně. Políbil mne a pronesl: “Víš, že bychom si nerozumněli. Vždyť víš, že si rozumíme jen v posteli.” A já za ním naposledy pečlivě zamkla dveře.

(Tahle povídka je Jirko pro Tebe)


BRATR - Dandylion

Mám zjištěno,že ne zřídka kdy se narodí v jedné rodině dementi i géniové zároveň. Snad je to kvůli rovnováze,snad to bylo manipulováno a řízeno stranou, snad jsem jen prostě měl smůlu. Do jedné takové rodiny jsem se narodil i já. Samozřejmě ani já jsem nevěděl, jaký los na mě padl, ale postupem času jsem dlouhým vědeckým bádáním přišel na holovětý objev.Můj bratr je idiot.
Svého bratra jsem začal vnímat hned poté, co měl přidusívával polštáškem,vysypával z kočárku a vždy omylem píchal nůžkama. Snad mě neměl rád jen kvůli tomu,že jsem mu svým příchodem skazil vánoce.Chtěl kolo a dostal fakana, který mu stínil na výsluni jedináčkovství.

Byl rafinovaný úměrně k mé zvyšující se schopností ho nabonzovat.V tichu si mě měřil a jen co jsem dorostl jisté výšky,šel se mnou ven, byl jak vyměněný ....."Brácha,budeme se honit,jo? A máš babu" ....cíleně se rozběhl a zahnul za roh baráku. Měl jsem radost, že si chce se mnou konečně hrát a tak jsem se za ním rozeběhnul jak o život. Ostře jsem řízl zatáčku za roh.....rok před tím jsem pod tou poštovní schránkou na zdi procházel zcela s přehledem.....Tentokrát už jsem byl o hlavu vyšší ....."Mamííí,mamííí.... ...bráchovi, strašně teče krev z nosu!!!!"....Když jsem se vrátil ze špitálu a maminka se ujistila, že jsem již po operaci nosní přepážky zdráv, seřezala mě na holou, abych si to prý zapamatoval.Tak já si to pamatuju a vzpomenu si na to vždy, když se podívám do zrcadla.
Jinak jsem byl hodné dítě. Dodnes nevím, jak to ten můj bratr narafičil, že jsem spadl z houlačky a jak mohl věděl , že se strefím hlavou přímo na ten klacek s rezavým hřebíkem...."Mamííí... mamííí..
brácha má něco vraženýho v hlavjeeeeeee"....Tatínek mi ani nemohl dát pohlavek, protože mi z hlavy trčel rezavý hřebík s prkýnkem a já vypadal jak embrio helikoptéry. Zadřel by si jistojiště třísku. Nepomohly ani kombinačky a tatínkova zapřená noha o mou hlavičku. Obvázali mi vrtuli fáčem a tatínek mě odvezl na motorce přes celé město do špitálu. Vzduch vybroval s mou vrtulí tak, že jsem si málem rozdrtil mlíčňáky. Když jsem se vrátil z nemocnice, aplikovali na mě rodiče zápis do paměti vařečkou. Brečel i bratr ...,ale tajně a smíchy.

Hrozně rád jsem se potápěl. Snad to bylo protože jsem byl pod vodou sám a bylo tam tak blažené ticho. Nebo to byla vzpomínka na můj šťastný pobyt v plodové vodě. Rodiče mi koupili potápěčské brýle.Potápěl jsem se, kde jsem mohl. Když jsem se vrátil jednou ze školy,bratr mě zatáhl do koupelny...."Honem...honem...nasaď si brýle něco uvidíš!".... "ale já se nechci potápět...!" ..."Nebudeš!Jen si nasaď ty brýle!"....Přitlačil mi je k obličeji a já je tedy reflexivně přidržel.Vytasil z kapsy zapalovač a chmátnul na poličku pro Lybar . Škrtnul a stisknul. Mohutný plamen, řítící se do mé děcké tvářičky, mi podrazil nohy a jak jsem se sesouval, plamen mi olíznul pěšinku. Bratr vytrhl ze zdi sprchu a hasil mě. Brečel jsem , že to na něj všechno řeknu,ale uplatil mě natahovacím autíčkem , které jsem si vždycky přál. Mamimce jsem se snažil vysvětlil, že jsme ve škole na zahradě pálili listí a že tam do ohně spolužačce upadl šátek a já se sehnul ,abych jej zachytil a plameny mi trošičku sežehly vlásky. Nezbaštila mi to, vlasy jsem měl ohořelé přesně podle potápěčských brýlí, které seškvařené smrděly ještě dlouho pod vanou. Když maminka zapisovala rákoskou do mé paměti, že si nemám hrát s ohněm ,vplížil se můj bratr do kuchyně ubrečený a žaloval na mě, že jsem mu ukradl jeho autíčko a že ho mám v kapse. Výpis z paměti: Nikdy neber, co ti nepatří a to autíčko bratříčkovi hezky vrať....au...au ..au..!

Nebudu se dlouze rozepisovat o tom, jak mě bratr dlouho do noci přemlouval, ať zavřu oči a otevřu pusu. Trvalo mu asi tři hodiny, aby mě ujistil, že mi vážně do pusy neplivne. Já otevřel pusu a on plivnul,já blinkal a maminka zapsala do mé paměti: Čím si starší ,tím si blbější! Neskákej s okna, když to ostatní po tobě chtějí. Už nikdy si na bratra otvírej pusu...konec zápisu.
Měli jsme tetu, ta měla strejdu a ten měl prase .Tatínek je měl rád všechny. Hlavně to prase. A asi i strejdu, protože jsme tam jezdili každou chvíli a tatínek se se strejdou hajným vždycky tak zhulákali a když šli domů z hospody tak hulákali jak na lesy a maminka mě vždycky zbudila tím jejím ječením :..."Nešahej na mě ty prase!, táhni spát do chlívku"...... a já si vždycky přikryl hlavu peřinou, protože jsem se bál, že se to ohromné prase podhrabalo a za to, že ho chceme sežrat my, sežere ono nás. Ráno ale bylo prase zavřené a na žebřiňáku se slámou polomrtví chroptěli tatínek se strejdou.

Nemohl jsem ten den přehlédnout pána v doktorském ohozu a kostkovaném sáčku, jak si brousí na dvoře hájovny nože. Nejsem sadista a tak jsem příjmul nabídku svého bratra, ať jdu na zahradu, že tam budu mrkat na drát. Odkopnul drn a tam zápalky. Blick,blick, přes panenky mi běžel červený nápis: Nehraj si s ohněm!!!..."Uděláme si ohýnek"...trumfoval můj bratr...".Já nechci...je to zakázane."..posmrkával jsem ...."Oni nic nepoznaji, zabijej Ferdu"...nesl list bratr..."Ale tady ne, tady by nás mohli najít..jdem do lesa!" Hned od začátku se mi to nezdálo. Bratr vybral takovou malou, ale strnou mítinku, že tam to bude nejlepší. Škrtnul. Před očima jsem uviděl žár z Lybaru.To byl takový fofr, že jsem si vzpomenul na Jana Husa. Organizovaně jsem zpanikřil a začal utíkat a bratr za mnou..."ty idiote,pomož mi to uhasit!!!" řval za mnou . ..."Ne ..ne... nechci"....řval jsem já a tak jsme se honili po lese. Bratr mě chtěl asi zabít a já jsem nechtěl zkončit jako iniciály v černé kronice o ohořelých děckých tělíčkách. Doběhl jsem do hájovny první o to rychleji, aby to na mě bratr neměl čas schodit...".Mamííí..Mamííííí...brácha zapálil les"...zlykal jsem o překot. Jediný, kdo nedostal palicí do hlavy byl Ferda, který jediný na to čekal. Film se zastavil. První na zem spadla mísa s cibulí, co upustila teta a pak už to padalo všechno. Bylo to jak v grotesce s Lupino Linem. Necky, kastroly, všechny nádoby , kde měl být naporcovaný Ferda, putovaly do lesa. Kdybych věděl, že to přežiju, asi bych se válel smíchy, když jsem ten schon pozoroval. Teta pumpovala jako steklá, že z ní teklo víc než s té pumpy a ostatní běhali sem a zase tam . Necky , kastroly, necky, kastroly.... Jediný, kdo se nevzrušoval ,byl Ferda . Koukal těma sádlem zalitýma kukadlama jen promluvit..."Tak kurva co bude? Jdu mezi špejle, nebo né?" Rozeběhlý tatínek to nevykryl a dostal od Ferdy bodyčka, až sebou švihnul do napumpovaných necek. Řval ..."kurva, já to prase zabiju...ze stolu vzal sekeru a asi to myslel vážně. Tolik nenávisti k budoucím jitrnicím a ovárku jsem v tatínkových očích nikdy neviděl. ...".Zolo, ser na to! a poď hasit! Hoří mi les...ty kundo" šílel strejda, vytrhnul tatínkovi Zoltánovi z ruky sekerku a zahodil ji na hnuj. .."Hmm tak já jdu"...pomyslel si asi Ferda a vklidu odešel ze dvora směrem k vesnici. Řezník ho zahlédl a ustrnul. Pak zrudnul , hrozil za ním zaťatou pěstí, nemohl popadnout dech, opřel v předklonu o stehna, uplivnul si , popadl dech a zasípal ....."já tě dostanu, ty svině komunistická"......

Uhasili to. Pak polehávali po dvoře jak v polním lazeretu po vdechnutí iperitu a hrnuli do sebe jednoho láhváče za druhým. Ve vratech se oběvil můj bratr. Pískal si , ruce měl v kapsách, tvářil se jak mílius......."Už sou jitrnice???"...... zeptal se a málem si u toho zívnul. Tatínek byl v mladí asi dobrý trojskokan. K bratrovi to bylo přes celý dvůr,ale on to vážně zvládl třemi skoky. Bylo to tak rychlé, že jsem zaznamenal jen 1/1000nu z tatínkova pohybu. Bratrův let na hnuj doprovázelo maminčino ječení..."neeeeee,vždyť ho zabiješ!"....Pak už jsem zaznamenal jen bratrovo ošlapané sandálky s ponoškama zapíchnutýma do hnoje. Měl ten kluk ale štěstí, bylo to těsně vedle sekyrky. Když se vyhrabal, měl levou tvář nalitou a fialovou jako to největší jelito na světě, jen vpíchnout špejle. Začal jsem preventivně brečet, abych potlačil smích. To tatínkovi připomělo nevyřízené účty a sáhnul po násadě od krumpáče.

Bratr prohlásil ,že nás všechny nenávidi a že nás všechny zabije a šel se zašít pod duchnu. Já si chladil zbytka zadku v neckách a děkoval pánu bohu ,že jsem ten vix přežil. Bylo pozdní odpoledne a tatínek se strejdou a řezníkem honili Ferdu po návsi.
Máte taky rádi mého bratra?


Fragment z roku 1988 - Vega

Nedele, unor 1988

« To je vzkaz od moji matky, » promluvila konecne, « pozyva me k ni do Belgie. » Nepoznal jsem, jestli ji to potesilo, nebo ne, v prvni chvili mi to nepripadlo tak dulezite. Nenahlive si tu obalku vsunula do vnitrni kapsy jejiho kabatku, byla zamyslena a stale trochu bleda. Babicka odesla do kuchyne pripravit kavu.
« Tvoje matka je tedy v Belgii, » promluvil jsem.
« Hm, » prikyvla Anna, « v Bruselu. » Nepritome se divala kamsi za me zada, rukou si roztrzite trepila konecky vlasu. V te chvili jsem dostal strach. Anna to pozvani urcite prijme a ja o ni prijdu. Zkoumal jsem vyraz v jeji tvari, ale nic urciteho jsem z neho nevycetl. Citil jsem, jak ztracim pudu pod nohama.
« Predstav si, po tolika letech mi mama poslala vzkaz, zrovna kdyz jsem to vubec necekala. Ach, Jene, kdybych tak vedela co mam delat… » Uprela na me pohled a skoro neznatelne se usmala, ale nebyl to vesely usmev.
« Musis se rozhodnout sama, » odpovedel jsem neutralnim hlasem. Pripadal jsem si jako v nejakem neskutecnem snu, hlavu jsem mel plnou zmatenych myslenek. Co kdyz me opusti ? Co budu delat ? Vzdycky jsem si predstavoval, ze spolu zustaneme naporad, do teto chvile jsem o nejakem rozchodu nepremyslel, bylo to tak nenadale a hrozive.

Cele odpoledne jsem byl jak v tranzu, sotva jsem se soustredil na babicky a Anny rozhovor. Az vecer, kdyz jsme se vraceli do Prahy, jsem se odvazil ji zeptat, co zamysli delat ohledne toho vzkazu.
"Celou tu dobu na to myslim," prikyvla a odmlcela se. Neco v jejim hlase mi rikalo, ze uz se rozhodla, cekal jsem jako odsouzenec s krkem na spalku az dopadne rana. Zoufale jsem se snazil soustredit na jizdu.
"Asi ti hrozne ublizim, Jene," promluvila po chvili potichu, jeji slova skoro zanikala v huceni motoru, ale zaslechl jsem je dobre. Ukradomky jsem se na ni podival, sedela se sklonenou hlavou nervozne si pohravajic se zipsem jejiho kabatku.
Na nekolik minut zavladlo ticho, bylo slyset jen hukot topeni a obcasne svisteni protijedoucich aut. Uz bylo dlouho po setmeni, byla obzvlast tmava noc. Sledoval jsem cestu prede mnou, chvilema se mi rozplyval obraz pred ocima. Stale jsem nemohl uverit, bylo to prilis desive na to, aby to mohla byt pravda. Jiz podruhe jsem prozival nejhorsi okamziky meho zivota a zase v jedoucim aute, napadlo me, zvlastni shoda okolnosti. Najednou jsem si zive predstavil, jak bourame a ja jsem mrtvy a jak Anna zustava na zivu se strasnyma vycitkama svedomi jako ja pred osmi lety kdyz pri nehode zemrela moje matka. Kdyby tak Anny matka byla take mrtva aby nemohla posilat zadne vzkazy, pomyslel jsem si cynicky.
Anna neco rikala, tentokrat jsem ji preslechl.
"Proc nic nerikas, Jene…" zopakovala.
"Jen jsem premyslel," rekl jsem. Nemohl jsem se na ni zlobit, chapal jsem, ze je to pro ni obrovska sance. Nechtel jsem a nemohl bych ji tady drzet proti jeji vuli, to bylo jednou jiste. Musim se chovat jako chlap, rekl jsem si. "Chces tedy take emigrovat ?"
"Jo," prikyvla, "co nejdriv to pujde."
"Budes mi hrozne chybet, Anno," rekl jsem, "ani na to nechci myslet. Uvedomujes si, ze se mozna do konce zivota neuvidime ?"
"Urcite se mi tam bude zit lip… nejradsi bych byla, kdyby jsi sel se mnou."
"Sama vis, ze to neni mozne," namitl jsem, "musim dokoncit skolu a navic nemam chut nekde zacinat od zacatku… v tvem pripade je to vsak neco jineho…"
"Toho jsem se bala, ze nebudes chtit… doufala jsem, ze zustaneme spolu."
"Myslim, ze uz jsi se rozhodla, Anno."
"Odpustis mi to nekdy ?" Polozila dlan na me stehno jako tolikrat predtim; i to mi bude chybet. Chtel jsem ji prosit aby zustala se mnou, aby me neopoustela, chtel jsem na ni kricet, chtel jsem ji rict jak hrozne mi tim ublizila, ze muj zivot bez ni nema smysl, ale ovladl jsem se a mlcel jsem.
"Odpustit – co ?" promluvil jsem po chvili. "Nemuzu ti rikat, co mas delat, je to tvuj zivot a ja chapu, ze ses rozhodla takhle."
Na to Anna neodpovedela, po zbytek cesty mezi nami zavladlo tezke mlceni. Snazil jsem se si namluvit, ze se ji nepodari emigrovat, ze ji treba chytnou na hranicich. Pak by mela spoustu problemu, ale porad by byla tady, se mnou. Obcas jsem na ni nenapadne vrhl pohled, strnule sedela sledujic provoz na silnici pred nama. Na co asi myslela ? Bylo ji lito jejiho rozhodnuti ? Tak rychle se rozhodla pro jeji matku, pro jiny zivot nez tady se mnou. Citil jsem, ze jsme rozdeleni uz nyni, uz to tech par dnu nebo tydnu do jejiho odchodu nebude to same co predtim. Prepadl me hrozny smutek az se mi udelalo spatne od zaludku, vubec jsem se netesil na to, co prijde v pristich hodinach, dnech, tydnech a letech.

Mlcky jsme vystoupali po schodech do naseho bytu, Anna cekala s rukama v kapsach nez odemknu dvere. Od rana byl vsude neporadek, v sobotu se nam vetsinou nechtelo nic delat, nechavali jsme si uklid na nedeli. Anna rozsvitila v obyvaku, nasel jsem ji tam sedet na kraji gauce. Z nahleho popudu jsem si sedl vedle ni a vzal ji kolem ramen, pritiskla se ke mne a rozplakala se. Plakala dlouho, bezhlucne, jen jeji telo se otrasalo v nepravidelnych intervalech. Celou tu dobu jsem ji hladil po vlasech, mel jsem co delat, abych se take nerozplakal.
"Nechci te opustit, Jene," rekla, kdyz se uklidnila a osusila si tvar kapesnikem, "opravdu te nechci opustit, veris mi ?" Uprela na me od place zarudle oci.
"Ja ti verim," prisvedcil jsem, "vim, ze je to pro tebe tezke me opustit… od te doby co te znam jsem se bal zrovna tady toho, vedel jsem, ze jednou se tva matka ozve." Pokusil jsem se o usmev, ale nevyslo to, neumim se usmivat v takovyhlech situacich.
"Spravne bych ji ted mela ukazat, ze neni na prvnim miste, pred lety se rozhodla pro neho a ne pro me, nechala me tady samotnou, ted bych mela udelat to same… ale nejde to… nikdy jsem se s ni nerozloucila…" Zvedl jsem se z pohovky a sel do kuchyne postavit na kavu, musel jsem se necim zamestnat.
Nemohl jsem se na Annu zlobit, vedel jsem, ze kdybych mel moznost jako ona se nekde setkat s moji matkou, asi bych se dlouho nerozmyslel a sel bych i kdybych za sebou musel nechat muj dosavadni zivot. O tom jsem nepochyboval, urcite bych vyuzil moznosti ze sebe nejakym zpusobem smyt vinu za jeji smrt… ne, nemohl jsem se na Annu zlobit, ze sve matce dala prede mnou prednost.
Mel jsem chut neco delat abych nemusel premyslet, sedl jsem si za muj stul u okna a pokracoval v nejakem prekladu na kterem jsem zacal pracovat ten den dopoledne. Uplne jsem pritom zapomel, ze jsem postavil na kavu, Anna mi asi za ctvrt hodiny prinesla salek kavy. Roztrzite jsem podekoval, byl jsem zabrany do me prace. Chtel jsem se napit, ale ten salek mi vyklouzl z prstu, spadl na zem a rozbil se. Anna odehla do kuchyne pro ubrousky, sledoval jsem ji, jak tu kavu utira ze zeme a zbira strepy. Pohled na ni mi pusobil tryznivou bolest.
"Anno," promluvil jsem, "jestli ses rozhodla, odejdi co nejdriv, ja… " zarazil jsem se. Zvedla ke me pohled. "Jestli ses rozhodla," opakoval jsem, "odejdi co nejdriv, nemuzu se na tebe divat a vedet, ze tady zanedlouho nebudes."
"Ve ctvrtek dopoledne mam vlak z Hlavniho nadrazi," rekla.
"Uz ve ctvrtek?" Zamrazilo me, to je za par dni, bylo mi, jakoby mi nekdo zacal odpocitavat posledni okamziky meho zivota.

 

  
     
                                                   
Předchozí stránka   
   Následující stránka

 
 

Copyright © 1999-2005 WEB2U.cz
Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.


free web hit counter