Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Úterý 30.11.
Ondřej
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 
 
 


Povídky k oddechu

 

NEHTY A VOUSY - Kajman

Autorka Liiloo - kresba HříbekVčera byl můj šťastný den. Nebo alespoň úspěšný. Tak bych to řekl, ano. Jedno malé, aktuální vítězství, které nemůže kompenzovat jisté jiné neúspěchy mého bytí, leč nezanedbatelný pocit uspokojení ba hrdosti na sebe sama přineslo! Podařilo se mi, po mnohadenním přemlouvání, ostříhat si nehty. A to nejen na rukou, ale i na nohou. Jsem o píď civilizovanějším jedincem! Víte, možná kroutíte hlavou, očima, páteří, divíte se, klepete si na čelo, na spánek. Ale ono shýbat se z celé své tělesné výšky až k prstům na nohou, hledat neustále bůhví kde zašantročené nůžtičky na nehty, tu na ledničce, tu v šufleti, tu bůh ví kde, pak celé to své pohodlně usazené tělo zvednout a nastříhanou "kupičku" donésti do koše… Jste-li profesionálním kytaristou, případně šlechtíte-li si dlouhý “dráp” na palci či malíčku, coby výraz nonkonformnosti, pak to je jiná, ale já musím tu tam zakročiti, seč by mi má partnerka spílala do lidoopů. Teď si mě mé děvče může znovu vážit v plném rozsahu, alespoň do doby, než povyroustou a to není na dlouho. Navíc jsem, podnikajíc tak náhle do hygieny, se i ledabyle oholil. Ledabyle nikoliv z lajdáctví – na vině byla krajní tupost žiletky v mém Machu 3... Technologie kosmická, ale od Vánoc přeci jen otupělá :o) Tolik jsem se, coby náctiletec s tvářičkou jak dětská prdýlka, těšil na dobu, kdy se ze mě stane pravý muž a počne mi rašit vous jako tatínkovi! (Chlap bez vousů není chlap, říkávala máma…) Dočkal jsem se dosti opožděně, abych záhy pochopil, že věru není o co stát a neustálá údržba téhle ozdoby je vyčerpávající. Vousáči mi dají za pravdu!
Jak vidnonejen výhrou v loterii živ je člověk, ách, jsem beznehtý (tedy alespoň co se “přesahujících” partií nehtů týče), skoro oholený, skoro mladý, přiměřeně neštíhlý, takže proč nevyloudit na svém druhdy mladičkém obličeji něžný až požitkářsky životaznalý úsměv?!


 

Petříček, můj anděl strážný – HACKMAN

Sotva jsem v čekárně u doktora Mrázka vytáhl kapesník, kýchnul jsem, až mně to skoro roztrhlo. Sotva jsem viděl, jak jsem byl nachlazený.
“Pozdrav Pánbůh,” ozvalo se za mnou. “Pane vypadla vám z kapsy tužka.”
A tak jsem poznal Petříčka. Tričko, na něm zvesela plandalo, stejně jako kalhoty, několik pih na nose a zrzavé vlasy. To a ještě několik dalších maličkostí bezpečně prozrazovalo přicházející pubertu. Ze všeho nejdříve jsem si ale všiml, že pod bezstarostnou tvářičkou, skrýval cosi dospělého. Ale bylo mi to sympatické. Podal mi ruku a představil se. A tak než přišla jeho máma s nějakým rentgenem, už jsme byli kamarádi a jako správní chlapi jsme si tykali. Oba dva jsme měli totiž rádi hory a koprovku.
Ještě, než jsme dojeli k nim domů, kam jsem samozřejmě musel na kafe, znal jsem o jejich věřící rodině všechno. Tedy, skoro všechno. To hlavní, jsem se měl však dozvědět mnohem později.
Za půl roku jsem přijel znovu do Ostravy, s taškou plnou kopru a mléka. Na tu omáčku. Uvítání bylo veselé, i když Petříček ležel v posteli a zdálo se mi, že je trochu pobledlý. Ale když jsme nemocní, musíme být takoví, aby se příbuzným o nás líp staralo, ne.
“Strejdo, mám takový problém,” začal hned sotva jsme dojedli koprovku s knedlíkem. “Jsou v nebi hory?”
“Jasně, že jsou, a víš co je na nich nejpodivnější? Jsou celé bílé. Všechno tam je bílé a měkké, víš.”
“Tak to jako když po nich polezu nahoru a spadnu, jako bych spadnul do peřin ze skříně a nic se mi nestane, jo?”
“No asi jo, protože tam už žádného anděla strážného potřebovat nebudeš. Sám budeš anděl a budeš ochraňovat někoho tady dole,” liboval jsem si, jak dobře jsem to vymyslel.
“A co ti andělé ještě dělají?” podíval se na mě a čekal.
“Zpívají a chodí s Ježíškem na procházky,” zalovil jsem v paměti.
“Hmm, ty to víš stejně jako moje maminka, ta mi to taky říká. Každý večer mi povídá o Ježíškovském království ….tam musí být krásně, víš,” a oči se mu na chvíli zaleskly, “já už se tam tak těším!”
“Kam se těšíš Petříčku
?” nechápal jsem.
“Do nebe přece, k Ježíškovi, aby mě vyléčil tu nemoc. Prý už tam budu brzo, říkala mi to maminka.” A pak se na mě usmál a řekl: “Ale neboj, budu tě ochraňovat, tebe mám taky moc rád.”

Tuto kratičkou povídku věnují Petříčkovi, mému andělu strážnému a jeho moudré mamince Elišce. Petříček odešel do nebe 5.června 1988, aby mu Ježíšek vyléčil nádor na mozku. Ještě neměl dvanáct let.

 

O dlouhánovi a kozách – farářskej


Vlak sebou cuknul, odlepil se líně od perónu, Dan šáhnul do kapsy na mantlu a vytáhl karty. Tím to začalo. "Snad nebudete hrát KARTY?" vykulila oči Šárka, co chodila s Dlouhánem, kterej k ní zahořel velkou láskou asi před tejdnem. Sluší se teda dodat, že s náma byla na vandru poprvý.
Moc jsme ji nežrali, v kuloárech spíš panovalo přesvědčení, že to byl jeden velkej omyl. Nohy měla kouzelný, to jo, bodejť by taky ne, masérku v nejmenovaným nočním klubu nemůže dělat nějaká důra s ráfama do XXL. Tady se otevíral v kuloárech prostor pro spekulace typu jestli ji náhodou ten kretén nesbalil krz prachy. Pozdější události potvrdily, že to opravdu tak bylo a Dlouhán samotnej se nechal slyšet, že "sbalit babu kvůli tomu, že má příjem, je volovina a nerentne se to".
Faktem zůstává, že v okamžiku, kdy se odehrávaly tyto události, byl plně na výši situace - nebo si to aspoň myslel - a netušil, k čemu se schyluje. Dalším faktem je, že nám ostatním stačilo pět minut čekání před nádražím na to, abysme si udělali konečnej obrázek. Pak si Šárka odešla koupit žvejkačky nebo něco v tom smyslu a my se srazili do kroužku. Dlouhán se takřka viditelně chvěl, co mu na ten jeho prezent řekneme. Dlouho jsme ho na pochybách nenechali.
"Nemá kozy," uryl Veverka. Aby byla fráze pochopena do dna, připomínám, že "mít kozy" znamená u nás v bandě holku, která 1) má poprsí, stejně jako 2) osobu, která má břink, šmrnc, švih, třídu, klasu, prostě kozy. Jasný? Dlouhán si to ovšomž vyložil po svým:
"Hele," řekl patřičně studeně, "za á ti po jejích kozách nic není, za bé kozy má, ančto jsem je viděl a konečně za cé: kozy nejsou všechno. Ty ti jídlo neuvaří," dodal.
"Áááá!" zajásal jsem, "umí vařit! Konečně se na vandru pořádně nažerem! Smrt konzervám!" a zamnul jsem si potěšeně ruce. Z Dlouhánovo pohledu jsem usoudil, že to nebude až tak horký. "Pokuď se jídla dotejčí," vyplivl pak znechuceně, "nažeru se já."
"No fajn, umí aspoň hrát karty?" přistoupil k praktickejm věcem Dóďa. Ten jezdil s Dlouhánem nejdýl a pokud je od sebe zrovna nerozeštvávaly nějaký křehule, byli spolu jako bratři. Přesto Dóďa i v týhle situaci působil klidným dojmem. Věděl, že každý křehuli jednou dojde dech a Dlouhán ocení jeho tvrdý chlapský rámě, aby se vynadával dosytosti, načež se spolu vydají vstříc novejm dobrodružstvím.
"Karty?" usekl Dlouhán nevěřícně klíčový slovo dnešního vandru.
"No, víš, až se nažereš, tak než ti vytráví, tak si s náma ona může..." dodal bezelstně Dóďa a Dlouhán zasyčel: "Můžeš si sám, šupáku," čímž diskuse zhasla, protože v tomtéž okamžiku se Šárka vrátila a byl jí plnej Dlouhánovo klín. To už byl skoro čas jít na vlak. No, ve vlaku Dan vyndal lupení a tím jsme se dostali do reálu, kterej už je obecně známej.
Chvíli bylo takový to hloupý ticho, jenom vedle v kupé řvali nějací opilci, mezitím Veverka odfutráloval kytáro a dotahoval struny, nakonec to Dan zamíchal a rozhodil na tisíc. Posbírali jsme si, chvilku jsme se jen tak pro formu hádali o talón a pak jsme se do toho dali. Aby řeč nestála, Dóďa nevinně nadhodil: "Až dojedem, budem muset nadělat nějaký dřevo, posledně po nás na kempu zůstávali nějací mlaďoši, takže to bude vybraný do mrtě. Víte, jací tihle mlaďoši jsou. Čítám, že si pěkně máknem." Dlouhán zabublal.
"Co tím chceš jako naznačit?" zaskřípal pak. Dóďa na něj vytřeštil oči přes vějíř dvouhlávek, kterej držel v ruce. "Povídám, že budem muset nadělat nějaký dřevo atakdál. Dělám řeči. Klobásím. Co je na tom tak divnýho?" Dlouhán zhasnul, Dóďa nechápavě zavrtěl hlavou a my se snažili nekoukat na Šárku, protože už při letmým pohledu na ni člověka praštily přes oči její ostře červený, dvouapůlcentimetrový akrylový nehty, v nočním klubu určitě docházející jistýho ohodnocení, leč na vandru hustě nepraktický. Veverka zmáčkl Betty uyndej a děj se hnul zase o kousek dál. Po několika písničkách, který jsme si všichni kromě Šárky polohlasně pobrukovali, Dan odstartoval další kolo tím, že řekl:
"Jářku, mohli bysme se zajít mrknout do lhotecký knajpy, třeba tam dneska bude ta servíra, pamatujete?" V Dlouhánovo chřtánu se zazmítalo těžký zachrčení. Pak řekl divným hlasem: "To chceš celej večír sedět v hopsodě, he?"
"To se mi snad zdá, tohleto," zavyl Dan. "Že to říkáš zrovna ty, kterej tam tak rád chodil!" Ohleduplně nedodal, že hlavním důvodem Dlouhánova výskytu v katastru byla výšezmíněná servíra.
"Hele," uryl Veverka kousavě (nejspíš ještě nezapomněl na tu aférku ohledně koz), "jestli tak chvátáš do kanafasu, tak klidně vyběhni napřed, my dorazíme pozdějc."
"Starej se o svůj byznys," zablejsklo se z Dlouhánova hlasu a Dóďa zareagoval.
"Hele, jestli si myslíš, že budeme celej tenhle víkend snášet tvý problémy, provázející změnu křehule, tak máš špatnou míru. Nic takovýho nebude. Seš dost velkej blbec na to, abys vytáhl na vandr holku, která nemá o stylu ani páru, to je ale jenom tvůj problém. Nikdo z nás ho tu za tebe nevyřeší. Ale taky to neznamená, že to budeme snášet. Tak se radši rozhodni, synu, jestli pojedeš s náma, nebo s křehulí." Chvíli bylo ticho a pak začal vlak jako na objednávku zastavovat v Jilešovicích. Dlouhán vstal, natáhl se nahoru pro ruksak a řekl směrem k Šárce: "Pojď, vystupujem."
Co nás udivilo a překvapilo, byla jediná věc,kterou jsme křehuli mohli přičíst k dobru: nediskutovala. Nejspíš počítala s tím, že vítězství bude stejně její a beztak se nudila. Vstala a vydala se Dlouhánovi v patách. Na to jim Dóďa, kterej seděl u dveří, zastoupil cestu, vzal mu ruksak z ruky, plynulým obloukem ho zase vyhodil nahoru a řekl potichu, skoro měkce: "My ti ho ve lhotecký knajpě pohlídáme."
"Jo," vydechl Dlouhán a se Šárkou v závěsu odešel. Vlak vyjel a my je naposled viděli z okna, jak si něco zajímavýho vyprávějí na peróně naproti. A tenkrát jsme Dlouhána viděli naposledy.
"Stejně neměla kozy," utrousil svou věčnou pravdu Veverka a udeřil v struny.

 

Zázraky - Slide
(pro Matěje S.)


Ráno jako minulé a předminulé, jako každé, které Tomáš dosud zažil. Pomalý východ Slunce. S hrnkem čaje, který ho pálil do prstů, vyšel na balkón, aby si vychutnal, jak noc, která drží klíč, předává vládu dnu, bojovníku světla, a zároveň za sebou zamyká. V jednu chvíli na nebi spatřil kouzelnou Lunu s bledou tváří společně s medovým Sluncem.Luna se však za horu schovat se pospíchala, aby se náhodou slunečním paprskům
nevystavila, aby nezrudla. Těmito myšlenkami se zaobíral, aby nemusel myslet na to, co ho ten probouzející se den čeká. Nechtěl si totiž tak časně zkazit náladu. Bylo mu jasné, že o to se postará někdo jiný. Zamyšleně a trochu i smutně pokýval hlavou, dopil již vychladlý čaj, trpce se usmál směrem k nebi a zašel dovnitř do svého bydliště.
Neříkal tomu bytu domov. Domovem pro něj mělo být místo, kam by se měl rád vracet, těšit se na příchod a to místo. Občas si proto i sám sobě říkal bezdomovec. Žádné takové místo totiž ještě nenašel. Ten byt, kde trávil většinu času, tak honosně nemohl být nazýván. Nač se v něm také těšit?
Na postel? Budík? Fotku třídy nad postelí a poloprázdnou láhev vodky pod ní? Na matku sedřenou po celodenním maratónu? Na její smutné, skoro prázdné, oči, které máčí slzami a čím dál častěji přikládá sklenku s vínem k ústům, co již dlouho nikdo nepolíbil? Na to se tedy vskutku netěšil. Ani na její křik v bezesné noci, kdy proklínala bývalého muže, jeho otce, a kdy hlavou mlátila o zeď, dokud se nedonutil vstát a jít za ní, aby se nezranila. Za odměnu se mu dostalo několika nadávek, pokusů o kopance a jednou ho i pozvracela. Další ráno se pak vždy za to omlouvá. A večer se to opakuje.
Člověk si ale dokáže zvyknout na spoustu věcí, tak proč on by měl z tohohle nějakou vědu? Ne že by se utěšoval tím, že každá rodina má potíže. To opravdu ne. Spíše doufal v nějaký zázrak. Nebo že to už brzo skončí. I když to je vlastně totéž, co by zázrak znamenal.
Šel se připravit do školy. To znamená přestat myslet, připravit si tašku, umýt se a kupodivu obléci se.
To stihl během chvilky načež se vydal na cestu do toho vzdělávacího ústavu, mnohými nazývaného škola. Po cestě potkal několik lidí. Buď úplně malé děti nebo důchodce. Obdivoval malé děti. Měly barevné tašky a vesele spěchaly do prvních tříd. Divil se, že z nich po tolika měsících školní docházky nadšení nevyprchalo. Některým důchodcům se divil ze stejného důvodu. A těm zbylým, že se po tak dlouhé době té trpké životní pravdě nedokáží pousmát. Zjistil, že se diví vlastně všemu a nejvíce tomu, že si ho lidé ještě všímají a nevrážejí do něj.Mezi lidi se moc nepočítal. Poslední zbytky víry v sebe z něj odstranili ve škole.Snadnou shazovací kúrou aplikovanou postupně během těch povinných devíti let na základní škole. S odstupem času musel konstatovat, že ho skutečně zbavili sebevědomí spolehlivě a dlouhodobě, prostě lépe než kdejaký repelent zbaví hmyzu.
Trochu zrychlil krok. Ne z důvodu toho, aby dorazil včas. Spíše aby utekl pohledům lidí na ulici. Díky tomu se na místo určení dostal včas. Když dosedl do lavice usmál se, že už má alespoň část dne za sebou. Za jiných okolností, například v jiném světě, životě, století…, by se z toho radoval možná i víc. Bohužel žije tady, teď a takhle.
Mezi opozdilci vpadla do třídy i ona. Nejkrásnější stvoření, jaké kdy spatřil. Příroda jí dala do vínku vlasy barvy pšenice, které jí volně splývaly na ramena. Chtěl by v nich ukrýt svou tvář a smáčet je slzami štěstí. Nebo se utopit v jejích očích. Byly jiné než oči ostatních dívek a nebylo to tím, že byly její. Byly hluboké jako nejhlubší část tůně a zároveň tak povrchově nádherné jako hladina na níž se zrcadlí Slunce. Snad její jedinou chybou a současně štěstím byla její hloupost, její naivita. Nepoznamenána světem, pravdou a krutostí proplouvala životem. Obdivoval ji. Jak to vůbec někdo dokáže? Vždy´t to musí být umění uzavřít se světu tak, že to špatné se vás ani nedotkne a to dobré vnímáte všemi smysly. Čirý optimismus. V jejím případě i hloupost. Věřila, že jí by nikdo neublížil, že ji mají všichni rádi a všichni lidé bojují za lepší svět a mají rádi zvířata a starosti se jim vyhýbají. O tyhle iluze přišel, když se na něj v první třídě sesypalo. Rodiče se začaly hádat, otec začal domů vodit cizí ženské, které mu nosily sladkosti a říkaly, že jim může říkat “teto”. V té době byl jeho jediným přítelem jeho pes. O rok později onemocněl a museli ho utratit. Po tom se uzavřel do sebe a nechával se ničit.
Nic z toho ona nevěděla a doufal, že se ani nedozví, protože nedokázal odhadnout, co by to s ní udělalo a jediné, co nechtěl, bylo, aby ho litovala.
Z rozjímání ho vytrhl její smích a pocuchání vlasů.
“Usměj se, bručoune,” a zase se rozesmála, “vždyť život je přece fajn.”
“Když myslíš,” a nahodil nucený úsměv debila a byl rád, když se rozesmála a nepřemýšlela o jeho poznámce. Chvilku na něj zamyšleně koukala a pak odběhla, aby zjistila novinky z třídních tamtamů.
Konečně zazvonilo. Profesorka vešla do třídy s odhodláním zkoušet. To odhodlání ji během hodiny opustilo. Jako prvního zkoušela Martina. To i Tomáš sám věděl víc, i když se vůbec neučil. Měl z něj pocit, že odpovídal schválně špatně. Věděl spoustu faktů, ale pletl je dohromady. Buď si nechtěl shodit image a odpovídal špatně, nebo látku měl nadřenou a doopravdy to kazil. Každopádně si závěrem Tomáš řekl, že je to debil. Navíc si všiml, že Markéta, jeho láska, se na Martina zálibně dívá. Vsadil by se, že jí v tu chvíli připadal dokonalý. Zaslechl, jak Martinovi profesorka říká:
“ Vám pomůže jedině zázrak…” a povzdechla si. A když si všimla Martinova hloupě nepřítomného výrazu, dodala:
“… No a mně také,” a v jejím hlase byl cítit smutek. Kupodivu se třída nerozesmála, jak očekával, ale v duchu se radovali, že se zdržuje hodina. On profesorku nějak zvláštním způsobem chápal. Chápal jak se cítí a současně se radoval z výhodné pozice v úplně poslední lavici. Byl rád, že na všechny vidí a na něj a jeho melancholické pohnutí nikdo. A i kdyby ho někdo viděl, za ta léta utrpení se už dokonale naučil skrývat emoce, takže kolem a kolem mu to všechno bylo úplně jedno.
Profesorka propustila Martina do lavice a když řekla, že ve vlastním zájmu už zkoušet nebude, třída si oddechla. Když zapřemýšlel, zjistil, že to doopravdy nikdo neuměl a že udělala fakt dobré rozhodnutí. Jako jedno z mála. V tu chvíli položil hlavu na lavici a probudil ho až zvonek. Trhnul hlavou a zmateně se rozhlédl kolem sebe. Během okamžiku si uvědomil, co se děje. Protřel si oči a pak pomalým souvislým pohybem uklidil věci do batohu a vyndal knihu na další hodinu. A taky blok.
Už se mu chtělo pryč. Dnešek nebyl dobrý den. Myšlenka na vypadnutí ze školy ho většinou napadla až po druhé až třetí vyučovací hodině. Dnes už po první. Ale i to se stává. Začal do bloku zapisovat myšlenky. Vlastně to nebyly ani myšlenky, jako to byly pocity. Mezi nimi zoufalost, smutek, strach a dokonce i závist a obdiv. Během psaní se k němu přitočila Markétka a začala vyzvídat, co to sepisuje.
“To raděj nechtěj vědět, andílku.”
“ Pročpak?”, otázala se a položila mu ruku kolem ramen.
“Prosím tě, nechtěj. Nechci ti kazit iluze.”
“ Nerozumím ti. Ani tomu všemu. Co se s tebou děje? Vždyť je tolik věcí, kterým se lze smát. Usměj se, prosím.”
“ To není tak snadné, jak si myslíš, andílku. Víš, on život není tak medový, jaký ho máš ty. A nemysli si, že bych ti to snad nepřál. Spíše tě obdivuji.”
“Mluvíš v hádankách. Nerozumím ti. Připadám si úplně hloupá.”
“Markétko, ty nejsi hloupá, nesmíš si to o sobě myslet,” řekl něžným hlasem a opatrně pohladil její andělskou tvář.
“Jsi moc hodný, bručounku. Jen se občas zasměj. Bude ti lépe,” odpověděla mu a se smíchem odběhla do své lavice.
“Nač se smát?” zamumlal.
Podobným způsobem uběhl zbytek školního dne a on se ten den poněkolikáté pousmál a zaradoval se. V zápětí mu zkazila náladu Markétka, když ji spatřil, jak ze školy vychází držíce se za ruce s Martinem. S tím Martinem, kterého zkoušela profesorka první hodinu a kterého učil jako vypatlance, kterému jde jen o jedno. Markétka ho uviděla, něco zašeptala Martinovi do ucha a rozeběhla se k Tomášovi.
“ Bručounku, také máš takovou radost jako já?”
V jejích očích bylo vidět nadšení, jaké on v životě nezažil. Nechtěl jí kazit náladu a hláška, kterou ona pronesla, ho odzbrojila, a tak jen řekl:
“To víš, že jsem. Jsem moc rád, že jsi šťastná. Doufám, že vám ….”
“… tak ahoj,” skočila mu do řeči a ani nečekala na odpověď a vydala se ke svému novému příteli.
“… to dlouho vydrží,” dořekl víceméně zbytečně a sám pro sebe.
Volným krokem se vydal do bytečku, kterému občas říkal brloh, aby uklidil , než matka přijde. Dorazil kolem čtvrté ponořen do myšlenek o krásné Markétě a dokonale ho probudilo teprve křičení matky na něj mezi dveřmi.
“Mami, pochop, že ráno jsem neměl čas uklízet. Uklidím teď.”
“Teď, teď! Teď už jsem uklidila já!”
“ Já bych to udělal, to moc dobře víš. A přestaň už s tím pitím!” a vzal jí sklenku z ruky.
“ Ihned mi to vrať a padej do svého pokoje, ty, ty, ty a chlape!”
“Jmenuju se Tomáš, mami. Běž si raděj lehnout! A nepij!” a zavřel za sebou dveře svého pokoje dřív, než stihla reagovat.
Ležel s očima přilepenýma na strop. Pokoušel se raději na nic nemyslet. Mohlo by to mít v tu chvíli katastrofální důsledky. V hlavě se snažil udržet jednu myšlenku a to:
“Singi jou jou jupi jupi jou jou.”
Tímhle si z hlavy snažil vystrnadit představu Markéty s Martinem v zamilovaném objetí.
Na chvíli usnul. Zmítal se mezi dnem a mezi těmi prokletými sny. Probouzel se stále do tmy. Oči už navyklé však vnímaly už rozmazaně a nedokázal zaostřit. Pak zase upadl do světa spánku a okamžitě se z něj snažil vyprostit. Jeho tělo si ale spánek vybojovalo. Bylo totiž přesvědčené, že realita je horší než ty sny, ze kterých chtěl utéct. Viděl v nich totiž jeho lásku. Zničenou. Tyhle představy se v průběhu staly i reálnými myšlenkami. Už ani nevnímal rozdíl mezi nocí a dnem. Ani rozdíl mezi bděním a snem. Moc si toho nepamatoval. Vlastně skoro vůbec nic. Nepamatoval si, že by jedl, či pil.
Vůbec si neuvědomoval svou existenci.
Otevřel oči, zkoumavý pohled kolem sebe. Ztratil orientaci v čase.
“Mami?” zavolal.
Otevřely se dveře a matka vešla dovnitř.
“Ano zlato?”
“Co je dneska za den?”
“Čtvrtek. Byl jsi od úterka úplně mimo. Zítra ještě zůstaneš doma, ano? Promiň, že jsem na tebe byla taková v úterý. To bylo tím vínem. Víš, že tě mám moc ráda, drahoušku.”
“Jo to vím, mami,” přitakal jí a ona si ani nevšimla, jak rychle to řekl. Trochu moc rychle.
“ To jsem ráda. Teď si ještě odpočiň” řekla mu mile a sladce se pousmála, jako by tím vynahradila všechno, co kdy zkazila.
Pátek uběhl neuvěřitelně rychle. Matka šla večer někam ven. Alespoň měl klid a nezačal si myslet, že by se snad mohla i napravit. Sobotní ráno strávil přípravou oběda. Jen pro sebe. Matka se totiž ještě nevrátila. Začínal mít divný pocit z toho bytu a toho, že v něm tráví tolik času, a tak odpoledne vyrazil do parku, a doufal, že někoho potká, aby mu řekl, co je nového v obludáriu. Ehm ve škole. Dopadlo to nad jeho očekávání. Potkal jeho andílka. Seděla na lavičce a asi poprvé ji viděl zadumanou. Nesmála se. Zdála se zklamaná. Přisedl si k ní, pohladil jí po vlasech, které jí zakrývaly výhled. Nevypadala překvapeně.
“To jsem ráda, že jsi přišel. Káťa vyřídila vzkaz?”
“Jaký vzkaz? Šel jsem se jen tak projít.”
“Takže i ona se na mě vykašlala. Ale to je jedno. Hlavní je, že tu jsi.”
“Copak se Ti stalo, že se nesměješ?”
“Dokonalé zjištění,” odpověděla pomalu.
“Jaké, kvítku medový?”
“Že Martin se mnou chodil, jen aby mě dostal do postele. Řekla mi to Katka a on to potvrdil a řekl, že jsem hloupá.”
“Já to říkal, že je to debil.”
“To je mi teď houby platný, víš, já se nemám čemu smát, můj kluk je hajzl. Nejlepší kámoška s ním teď chodí a vykašlala se na mně. Já už se nemohu smát. Mně už nic nepomůže. Mně pomůže snad už jedině zázrak.”
Tomáš se usmál, potom se zamyslel a najednou se začal smát jako blázen.
“No a jak tak koukám, tobě asi taky.”
Jakmile tohle dořekla, jeho smích ve vteřině ustal.
“Víš,andílku, jenže ony se zázraky nestávají,” řekl, pohladil jí po tváři a otočil se směrem k odchodu.
“Počkej, Tomáši? Jak si to myslel?”
Otočil se. Krátce se na ni podíval, jak tam tak stojí uprostřed parku zamyšlená. Zakroutil hlavou a pak odmítavě mávl rukou, ať to nechá být a vydal se na cestu.
Na cestu domů. Čekat, až se matka vrátí, protože v sobotu se vždycky vrací kolem šesté večerní a on si uvědomil, že ještě není uklizeno…

 

stránku připravila Pišišvor

  
     
                                                   
Předchozí stránka   
   Následující stránka

 
 

Copyright © 1999-2005 WEB2U.cz
Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.


free web hit counter