Jan Burian * 26.3.1952 v Praze písničkář, publicista, hudební skladatel...       Od roku 1970 vystoupil na více než 2500 koncertech, většinou sólově za doprovodu klavíru, ale také v různých formacích - v letech 1974 - 1985 s Jiřím Dědečkem, 1986 - 1989 s Danem Fikejzem, s Petrem Skoumalem, Vlastislavem Matouškem (skupina Zvláštní vydání), trojice Burian - Jeřábek - Janče (CD Buď moje slunce), a v poslední době za spolupráce různých hudebníků (žánrově od industriální rockové kapely po smyčcový kvartet) (viz Nabídka programů). Jeho písňová tvorba je od konce osmdesátých let pravidelně vydávána (viz Diskografie). Od roku 1990 vydal více než deset knih (viz Bibliografie), od sbírek písňových textů, vlastních pamětí, souboru fejetonů a televizních rozhovorů až po cestopisy (New York, Dánsko, Island, Chile). Je protagonistou vlastních televizních talk show POSEZENÍ S JANEM BURIANEM, kterých od roku 1992 odvysílala Česká televize již 95 (viz Posezení s J.B. nebo www.czech-tv.cz). Pane Burian, když jsem se seznámil s tím, co všechno děláte, mám dojem, že jste renesanční člověk. A dokonce jsem přesvědčen, že všechno, co jste dělal , dělal jste rád. Ať už je to muzicírování, zpívání, básnění, spisování, rozprávění nebo putování. Ale určitě existuje něco, co vás s tím vším, spojuje. Tuším jen, že lenost to asi nebude. Možná je to druh lenosti… Nevím, co to je, co člověka nutí, aby něco psal nebo skládal, někam jel a vůbec ráno vstával… Je to vlastně dost divné, že jsme naživu a ještě divnější, že se pořád o něco snažíme. Já bych měl říct především to, že to nedělám pro žádné lidstvo, ale pro sebe, a že si nedovedu představit svůj život bez hraní, psaní, zpívání a vymýšlení… V zásadě považuju život za zázrak a žiju v trvalém opojení z toho, že existuje a v trvalé lítosti z toho, že skončí. Když čtu vaše cestopisy, pokud se to tak dá nazvat, cítím z nich, jak jste si všechno důkladně prožil. Snad se ani nedá říct, že jste cestovatel. Spíš bych vás nazval poutníkem. Když však odjíždíte někam pryč, jste překvapený, že objevíte jiné krajiny, jiné lidi nebo jezdíte za hranice, aby jste po návratu naprosto nečekaně objevil znovu domov? Asi obojí. Cizí země jsou pro mne alternativy země, kde žiju já. Nedá se to vlastně ani moc oddělovat, jsem okouzlován tím, co potkáván a zároveň myslím na to, co děláme my doma. Cestování mi pomáhá se nadechnout, když se doma dusím, když mi dochází energie říkat sobě (a taky třeba lidem na koncertě), že televize a politika není život sám, ale servisní služba skutečnému životu… Někdy se to plete a jdou z toho deprese… Letos se na Letní filmové škole v Hradišti promítal film Islandská paměť, na kterém jste spolupodílel s Pavlem Kouteckým. Bylo narváno a po skončení jedna dívenka přede mnou prohlásila: “Tož to byl konečně cestopis a ne ty sračky z televize! Co říkáte děcka?” V čem si myslíte, že je podstata toho, aby cestopisný dokument byl výjimečný a oslovil lidi, třeba stejně jako celovečerní film? Já nevím. Já mám moc rád Island, seznamuji se s ním mnoho let, napsal jsem o něm knihu. Pavel Koutecký je skvělý filmař a velmi citlivý člověk. Podstata bude v tom, že asi musíte vědět, co chcete sdělit a nestačí jen sehnat sponzory a někam vyjet. Projel jste kus světa, ale na rozdíl od jiných “cestovatelů” o něm přemýšlíte. Na mnoha místech jste určitě viděl, jak si lidé s chutí pod sebou podřezávají svoji větev. Do jaké míry, je podle vás ten pomyslný strom lidského bytí, ještě stromem? Máte i vy nějakou svoji vizi budoucnosti této planety? Vždycky, když se mi zdá, že se svět řítí do definitivní záhuby, něco se stane a to nejhorší se nestane… S budoucností lidstva to mám jako s vírou v Boha. Věřím v jeho existenci, ale nemám v ruce žádná fakta, která by mi to potvrzovala. Jen si myslím, že by to byla škoda, kdyby toto obojí nebylo - Bůh jako něco, co dává smysl naší existenci a naše existence, která je tak zajímavá a vzrušující. Jste v letech, na které se vždycky vzpomíná jako na ty nejlepší. Myslím si dokonce, že člověk pokud přemýšlí, je v tomto období v určité rovnováze se svým rozumem a tím, co se rozumem pochopit nedá. Když se trochu ohlédnete za sebe, čeho si považujete nejvíc, že vám život vzal a dal? Dobrá otázka, za půl roku mi bude padesát… Když jsem loni slavil 3000 koncert a třicet let vystupování na veřejnosti, pozval jsem si ke spolupráci vesměs dvacetileté lidi. Zatím mi to ohlížení jaksi nejde a pořád ještě koukám dopředu. Chci něco hledat a něco se učit, zkoušet nové věci a být nezávislý (do značné míry i na své vlastní minulosti). Drží mne při tom postavy jako třeba John Cale nebo David Byrne, kteří jsou stejně staří nebo starší než já a mezi některými mladými starci působí jako svěží hoši. Nevím, co na vaši otázku odpovědět, zeptejte se mě za deset let, třeba zmoudřím.