| |
| |
 |
|
 |
 Petr Eschler (1956)
Olomoucký výtvarník a sochař, který pracuje ve svém ateliéru na sv.Kopečku u Olomouce. Celé jeho dílo nejsou jen dřevěné skulptury, ale především originální skříňky, židle, hodiny, prostě jedinečný a originální nábytek. Svým pojetím a filosofií svých projektů slaví úspěchy nejen v Čechách, ale také mimo jeho hranice.
Vím, že nejsem první ani poslední, který je okouzlený jeho dřevíčky, jak svým výtvorům sám s oblibou říká. Člověk v ateliéru v zajetí tvarů a mnoho se neptá, jen nasává tu krásu, která je nezvykle příjemná nejen zraku, ale i dotykům. Po pravdě řečeno neznám člověka, kterému by dřevo bylo nepříjemné, ale kdybychom se vrátili na počátek, do doby, kdy jste se rozhodoval právě pro dřevo, co vás na něm fascinovalo nejvíc?
Dřevo je pro mě především strom a strom to je živá bytost, která nás provází celým životem. Stromy mě vždycky překvapovaly svou mohutností a energií, kterou v sobě skrývají. Stačí, aby jste v klidu v lese strom objali a po chvílí sami ucítíte jak do vás vstoupí. Ta síla mu zůstává i potom, co je poražený. To se o jiných materiálech, jako je třeba železo, beton nebo plast, říct nedá, protože jejich podstata nebyla nikdy živá.
Vy, ale na rozdíl od jiných řezbářů tvoříte více věci, které mají pro lidi i určité praktické vlastnosti. Vytváříte jakýsi netradiční nábytek, věci s kterými jsou nebo mohou být lidé v každodenním kontaktu.
Myslím, že každý člověk, ať dělá cokoliv, má vždycky radost, když to co se sebe vloží do svého díla, osloví ostatní. Mnohdy to nebývá jen tvar, barevnost, ale třeba něco nevysloveného. Naši dědové byli se dřevem mnohem více svázáni než jsme dnes. Uměli s ním zacházet ve své přirozené formě. V lidové architektuře se s tím setkáváme bohužel už jen ve skanzenech. Obytný prostor těchto chalup jako kdyby byl živý, jako kdyby dýchal. Sami si někdy porovnejte co vnímáte po dni stráveném v betonové prostoře panelového bytu a stejném dni někde v lidové dřevěnici. Proto se snažím vrátit lidem pocit sounáležitosti s přírodou ve věcech, které jim přírodu neustále připomínají.
Lidé mají tendenci věci zařazovat, třídit je. Snad, aby měli pocit, že je pak dovedou lépe pojmenovat. Jak by jste nazval své díla?
Pro mě je to problém. Vlastně jsem o tom ještě nijak nepřemýšlel a nemám rád, když se něco škatulkuje. Snad to jsou to jakési sochařské objekty k bydlení. Ano, to bude asi výraz, který má k tomu nejblíže. Socha je běžně chápána jako něco jen na dívání, já k tomu přidávám ještě i funkční rovinu užitností. Když věci užíváte, jste s nimi v denním kontaktu, má to pro vás určitě větší význam než pasivní existence bez vzájemného sdílení. Každé umělecké dílo vás sice může oslovovat, ale i vy musíte být v přijatelném rozpoložení. Když půjdete pro něco, co je schováno v mé skříňce, mělo by vás to oslovit kdykoliv.
Když jsme procházeli místnosti plné skříněk, židlí, stolů, hodin, obrazů, měl jsem chvílemi pocit, že jsem někde mimo tento reálný a každodenní svět. A byl jsem tomu skutečně rád. A cítil jsem to jako vaši osobní vzpouru proti okolnímu světu….
Vša k to je moje osobní vzpoura. Myslím, že jste to vystihnul. Ano vzpoura proti sterilnímu životnímu prostředí z umělých hmot, které je sice dokonalé svými povrchy, ale neosobní a prázdné. Zastávám názor, že prostředí ve kterém člověk žije a tráví svůj čas má také na člověka svůj vliv. Kdesi jsem četl citovaný výrok "Míra odcizení člověka je přímo úměrná počtu podlaží domů ve kterých žije." Myslím, že je to víc než výmluvné, zvláště v dnešní době, nemyslíte.
Když jste mi vysvětloval s takovým zaujetím, jaký je rozdíl mezi jednotlivými druhy dřev, musím se přiznat, že jsem byl mimo, nerozumím dřevu tak, jako vy. Ale rád jsem se poučil. Existuje pro vás nějaký oblíbený druh dřeva z kterého tvoříte ?
No to je jednoduché. Nacházíme se uprostřed Evropy, zde žijeme, prožíváme svoje radosti a taky tvoříme. Proto i dřevo by mělo pocházet z tohoto prostoru. Je to jako s jídlem "jez to co roste ve tvém okolí". Já jsem si pro svou práci vybral dvě dřeviny, které jsou svým charakterem blízké mojí povaze. Je to borovice, která nám pomáhá najít svoji vlastní sílu a lípa charakteristická svojí nadčasovou moudrostí odpuštění.
Když jsem se o vás dozvěděl, setkal jsem se s názorem, že vaše práce jsou jemně tvarovány, ale přitom dynamicky živočišné, dokonce někdo říkal že jsou cítit "chlapinou".
Samozřejmě, když člověk něco tvoří, dává do práce i kus sám sebe. To je právě to ono jedinečné a neopakovatelné. Kdysi jsem dělal jednu skřínku, jmenovalo se to Exhibicionista Průša. Měl dlouhý kabát, bosé nohy a pinďoura. Návštěvníci galerie ho tam objevili, stal se tak populární, že se na něj pak chodila dívat půlka města. Mám ho ještě schovaného v podkroví, chcete se podívat?
Fotografie výtvarných objektů můžete vidět na: www.volny.cz/p.eschler |
|
|
|
