Šli jsme dále směrem za vesnici. Můj kamarád náhle vykřikl, sehnul se a držel v ruce prsten. Není to jedna část pokladu?! Poté položil prsten na cestu a začal okolo něj tancovat. Do toho se mísily výkřiky úspěchu, slávy, bohatství, vše splývalo v jeden proud, já jsem si na chvilku prsten půjčil, prohlížel ho, zastavil užuž vítězného Jana a poté, abych jej nevystrašil, jsem řekl: to je prsten prodavačky, asi jej ztratila, když šla do obchodu. Jan ztuhl, veškerá, zejména ta světská, energie z něho vyprchala, ztratil barvu ve tváři, ruce plandaly podél těla, posléze však pronesl: půjdeme jí ho vrátit. Během chvíle nás prsten přenesl do obchodu, prodavačka jásala radostí a dala každému čokoládu. Jan s díky odmítl, jestli by mohl raději buřta. Ona přidala pečivo, všichni jsme věnovali dohromady úsměv a obchod se změnil v báječné místo na zemi.
K prodavačce jsem chodil rád, sledoval její ruce, na nichž se opět blyštil prsten. Ty ruce byly kouzelné, když krájely salám, připravovaly pečivo a další sortiment, jednou se sehnula k limonádám, byli jsme v obchodě sami a já zahlédl v zázračném pohledu magickou barvu spodního prádla, ve druhém prsa s rýhou, jedno mně chtělo být více nablízku, vykouklo z podprsenky,…, prodavačka se náhle narovnala, podívala na mě, já na ni a její oči říkaly: chci také, ale ještě ne, musíme počkat. Přejela rukou po pravém boku, poté levém, vše se rozzářilo, bok stanul na úpatí rozkoše zasažen rakovinou, metastáze touhy rozbujely, proťaly krám, další pohled proces zastavil, buňky se zklidňovaly, přál jsem si pokračovat, ale ona vše uzavírala přivřením víček, poslední buňka padla, její pohled se vtlačil na scénu, pomalu stahoval oponu, a můj ji ze všech sil držel. Konstrukce nevydržela nápor, vše se zahalilo do dýmu, pročistilo a nastal opět všední den.
V té době jsme si vytvořili partu, ve které Jan nebyl, protože prohlásil, že na takové pitomosti nemá čas, raději myslí na dívky v akci, sebe v akci, ale rodiče, bába s dědkem z otcovy strany, dědek s bábou z matčiny strany, dvacet bratranců, třicet sestřenic, tři strejdové z Austrálie a třicetiletá vzdálená sestřenice prohlásili, že na ženský má ještě čas, ať se raději vyučí lepším doktorem nebo obchodníkem z obchodu stokrát větším než je on sám, s regály vepředu, uprostřed i vzadu, pěkně srovnanými. Může být i inženýrem s plány v hlavě, na stole, v autě. Jenom menší obchod s chmelkou /pivem/a chalkou /jídlem/ mu rozmlouvají, protože by tam všechny buřty snědl a pivo vypil.
Naše parta měla sedm členů. Podnikali jsme výlety do okolí, poznávali rostliny, zakládali herbáře, občas pomohla paní učitelka, na schůzkách jsme si herbáře vzájemně vyměňovali, porovnávali, já neměl, podle mínění kluků, nejlepší herbář, ale naší rodině se líbil, paní učitelce a několika spolužačkám také, a to bylo rozhodující. Jednou mi herbář ukázala paní učitelka. Byl krásný a ještě krásnější bylo, když nabídla, že mohu vybrat jednu květinku. Po krátkém přemýšlení jsem zvolil sedmikrásku. Ona ji opatrně vyřízla, vložila do obálky, poté do tašky a já, rozechvělý, zmatený, nejistý poděkoval a odešel.
Při jedné výpravě jsme narazili na otvor ve skále. Vešli jsme dovnitř a užasli. Na stěnách se ve světle baterek objevily nápisy, kresby, uprostřed stálo ohniště se zbytky dřeva, kout ukrýval záhadné předměty. Zajásali jsme nad úkrytem Velkého Neznámého, který se možná během pár vteřin zjeví. Přede mnou však začaly vyvstávat malby na stěnách, zjevovala se pravěká zvířata jedno po druhém, přibližovali se mamuti, šavlozubí tygři, medvědi, pravěké ryby, oči zapátraly dále a couvl jsem úlekem, na protější stěně na mě zírala ohromná postava sousedky. Protřel jsem si oči a spatřil moderní trend pravěku – kypré tvary. Z ohniště se zašklebilo pár kostí z lovu.
Mé pátrání neustávalo, objevovaly se další malby, další zvířata, nesměle jsem se jich dotkl a náhle byla ruka začerněna… fantazie začala odcházet, když jsem spatřil srdce a u něj nakreslené dva monogramy. Kluci objevili papíry od svačiny a útržky novin, já upozornil na podezřelé zvuky, a to už jsme na nic nečekali a vyběhli ven.
Ony zvuky připomínaly myší pištění. Osmělili jsme se a objevili myší rodinku. Ještěže to nebyly krysy, poznamenal Jarda. Cestou nazpět nás zlákala tůňka a již prohmatávám kusy břehů, k překvapení všech vyhazuji prvního velkého pstruha a za ním v krátké době tři podobné kusy. Zbytek party rozdělává oheň, všichni ho jánošíkovsky přeskakujeme a tímto zahajujeme rybí zabijačku. Překvapení nejsou u konce, neboť vytahuji sůl ukrytou ve čtverečku papíru. To je Cesta do pravěku 2, poznamenává Láďa. Něco na tom bude, vytahujeme se všichni, nacpáváme panděra a za chvíli se ubíráme naší zkratkou k domovu.
|