Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Čtvrtek 21.11.
Albert
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
<zpátky 2. díl vesnického románu z kolekce 2. díl románu - pokr.
Autor: František Vyrut (Stálý) - publikováno 16.3. (08:29:57)
další>
Nohy mě pomalu vlekly vesnicí. Než došly na konec, stanul jsem na začátku, mysl se stala pružnou, díky ní jsem střídal začátek a konec, podle nálady byly obě části prohazovány větší či menší rychlostí, začala se mi točit hlava a já se zeptal sebe a jen sebe, jestli tohle může být začátek a konec světa. V mé mysli určitě, zněla hrdá odpověď. Na mou prosbu přiběhly uplynulé a uplývající zážitky z dob dávno minulých, zároveň byla spatřena budoucnost v podobě devadesátiletého starce, jak s rozkoší zlézá nebetyčné hory, pije z potůčků bezvěkost, miluje se pod obrovskými masívy s nejvášnivějšími ženami, předává jim stařeckou energii, moudrost, klidný postoj k životu, ony jemu oplácejí živočišností, všemi polohami milování, zvláště mě zaujala ta mezi dvěma masívy. Velikáni na nás obrovskou silou tlačí, způsobují megapřirážení, nechají chvilku vydechnout, aby se vše opakovalo znovu, abychom se poté společně přenesli do údolí, ve zlomku času hleděli vzhůru a chystali se vzlétnout....A tak jsem stál v prachu silnice, podupával, měl chuť ulehnout, na poslední chvíli uskočil před projíždějícím autem a nadávkami, které se sypaly ven, z plánů zůstalo nakonec torzo v podobě mého těla, které se opřelo o zeď, zůstalo chvíli strnulé, ohýbalo se do tvaru luku, aby poté ochablo v opačnou stranu a zhroutilo do sedu,…, zůstal jsem v něm, připadal si jako slepice v prachu na dvorku, zároveň jako pocestný, klenotník, pouťový prodavač, co bych tak mohl prodat, spíše, co bych mohl dát, sáhl jsem na hruď, zavřel oči, vyndal srdce, které bylo opatrně uloženo do prachu, prudce otevřel oči, srdce tam leželo, tlouklo pravidelně, asi mám dobré srdíčko, přiložil si je k uchu, zažíval pocity štěstí z jím dobře vykonávané činnosti, náhle mne zarazil a vyděsil fakt, že se pohybuji pouze po povrchu, že uvnitř mají srdíčka něco mnohem hlubšího, co ovládá všechny, a tedy i mne. A zároveň pohltilo mou mysl poznání, že všichni muži mají něco, co ovládá všechny ženy na světě, také já se k nim řadím, párkrát jsem se v noci probudil s mokrým rozkrokem, příjemně mokrým, šel jsem na WC a zážitek zopakoval, začal myslet na všechny a zároveň si uvědomil, jak je svět spravedlivý, když totéž dal ženám. A odcházel jsem s tímto zázrakem v srdci.
Nechtěl jsem dopustit, aby se ze mne stal úplný samotář, a proto jsem vyhledával společnost vrstevníků, nechtěl jsem být aktivní, jen pouhý pozorovatel, někdy mě lákal nápad, abych myšlenky, postřehy zapsal na papír, ruku, ale nápad zůstal nerealizován, raději jsem se oddával rozhovorům, tématy byly vedle zázraku obyčejné průšvihy, nakukovali jsme do světa dospělých a chtěli se stát jimi, zatímco dospělí vzdychali opačným směrem. Ani zde se nedařilo skrýt samotářství, občas se někdo podíval a zeptal se, nad čím přemýšlím.
Dalšími tichými společníky se staly střechy chalup. I když jsem pod ně neviděl, představoval jsem si osudy, řada z nich mi byla blízká, na hladinu vyplouvalo štěstí vedle tragédie, nechtěl jsem blíže nic a nikoho jmenovat. Podle zvyku jsem začal kombinovat, zaměřil se na materiál, barevnost, maják komínu, velmi důležitá byla schopnost komunikace se sluncem, měsícem, hvězdami, nejlépe obstála nedávno opravená střecha z obyčejných tašek na druhém konci vesnice. Komín také prošel opravou, cítil jsem otevřenost vůči celému světu, lidé pod ní nejsou právě nejlepší, ale za své obyvatele nemůže. Chtěl jsem se jí přiblížit, zabránil mi v tom pes, vzteklý hafan, kterého pouštěli, a zároveň přivazovali mnohokrát za den a on z toho byl celý zpitomělý. Jednou jsem k nim pod záminkou vzkazu s naprostým klidem vkročil, jedna noha stála ještě na dvoře, málem jsem o ni přišel, jak jsem později líčil s pýchou všem okolo, přimyslel jsem nástrahy vesničanů a chalupářů před zloději v podobě pastí. Jedna střecha mi nedávala spát. Opatřil jsem si dalekohled, našel vhodné místo a z dálky ji sledoval. Připadala mi jako ženský klín, navíc těšilo vědomí, že pod ní spí spolužačka, ta, jež se ke mně vždy hezky chovala, tolerovala výstřelky, neučesaná slova vpletená do výbušných vět, které sloužily na první poslech jako útok, ve skutečnosti měly být obranou. Přesně uhádla obsah mých pohledů, aby vyslala pohledy své, chápající, a ty stály vždy Před branou, kterou jsem se snažil otevřít, ona vstup nikdy nedovolila, mé pohledy se propadaly do propastí, někdy jsem se snažil rozveselit ji, ale naježené kordy opatrnosti mě odradily,…, tak jsem snil s dalekohledem a střechou, co kdybychom odletěli do neznámých krajin, nemusí to být princezna s princem, ale čarodějnice na koštěti, kde koštětem budu já, abychom přistáli na nějakém hezkém místě a proměnili se v obyčejné postavy. Tak jsem snil, doufal,…, až jednou přírodní katastrofa zničila tuto střechu, hrklo ve mně, naštěstí se nikomu nic nestalo, zkusil jsem se podívat dalekohledem a pohled již nikdy nezopakoval.
Dalekohled jsem vrátil, roztříštěné sny ponechal, aby kvasily, bobtnaly, nevyhodil jsem je jako množství některých, v nichž se objevovaly zlé postavy, které mně dávaly vždy najevo pohrdání. Tři z nich byly nejvíce odporné. Kovář, který mně nenechal ani jednou sledovat výheň, manžel mé tety, jenž o mně mluvil jako o cizím člověku, používal nadávky a větu 'to je ten', a děda spolužáka Lukáše, ten vyvyšoval vnuka nad ostatní a nikdy si neodpustil narážku na inteligenci ostatních, zejména moji. Hranice mezi světem dětí a dospělých se pomalu lámala, umínil jsem si, že nebudu takový jako ti tři, mnohdy jsem měl velikou chuť provést jim něco zlého, zdržel jsem se však, nejvíce mě v této situaci chápal Jan, který měl okolo sebe takových postav více. Vedle Trojice zla, jak jsem ji privátně pojmenoval, jsem pozoroval postavy dětí, menších, dospívajících, u některých jsem viděl, jak zlo vykouklo někdy nesměle, někdy drze, aby opět nenápadnou rychlostí zalezlo, když spatřilo dobro. Postavy byly v tu chvíli obklopeny jasem, jasem, jenž přecházel do mne, a já vzlétal, abych dosedl, zatočil se v prachu cesty a pokračoval dále…


Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + čtyři ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
 
 
zpátky   
2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 18 19 20 21 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 (33) 34 35 36 37 39 39 40 41 42 43 44 45
   další
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter