Opatrnými kroky jsem se nalodil, nejprve do mořského korábu, udělal několik nejistých váhavých kroků, jež nabyly charakteru námořnické chůze. Poté byl během zlomku mého času proveden přechod do vesmírných prostor a já podle libosti střídal oba. Začala se hlásit únava, a proto jsem s díky přijal místo u kamene. Před usnutím zabloudil pohled k oběma korábům, zahlédl, jak čekají, a náhle jsem se ocitl v říši spánku, rozstříknutých světel, ve kterých jsem se pomalu soukal na tento svět, opět couval, až zvítězila má dravost. Uslyšel jsem nějaké hlasy, nebyly jednotlivé a nebyly o dorozumění, vytvářely změť a já jsem do tohoto světa, nikoli tónů, ale šumů, přicházel, abych již v první vteřině chtěl být u maminky, ve všech korábech a lomech světa, u žen, stromů, v partách přátel a kamarádů…, po probuzení můj pohled všechny objal, nabral směr a rychlost, opět jsem usnul a jasně viděl všechny fáze života, byl kýmsi ukládán do hrobu, a náhle prosekl lom výkřik Ještě ne! Po těle probíhalo chvění, oči-marionety otevírány a zavírány někým, kdo hluboko uvnitř vše ničil a obnovoval zároveň. Mrtvý-znovuzrozený jsem vyšel z lomu, zamířil k domovu, přemýšlel znovu o všem, slíbil sobě, že to bude jen a jen Mé tajemství a s tímto rozhodnutím mě přivítaly první chalupy vesnice. Kroky zvolňovaly rychlost, až mě setrvačnost donesla k naší chalupě. Zevnitř se ozývala hádka, a proto jsem se obrátil a zamířil do postranní uličky. Po několika krocích jsem potkal Jana. Řekl, že se jejich hádají a on se jde projít. Nohy nás zavedly k zemědělskému družstvu.
Panovalo zde zemědělské ticho a klid. Asi v tu chvíli nasály prostory uzavřený klid a ticho polí. V první hospodářské budově, která patřila skladu slámy, sem tam přeběhla myška. Najednou spatřil Jan žebřík a téměř bez něj jsme vystřelili vzhůru. Sláma po nás hodila pár žlutých úsměvů, my využili její pohostinnosti a usedli na dva balíky. Po chvíli nás vyrušily hlasy, z nichž jeden patřil předsedovi a druhý zootechnikovi. Druhý pravil, že nás zahlédl v těchto prostorách, určitě jsme přišli krást, není divu, z takových rodin, on aby schoval kofoly, co má schované tam dole – a ukázal na protější budovu. Viděl jsem na Janovi, jak bledne, zatíná pěsti,..., po chvíli funkcionáři odešli, my slezli a vydali se do sklepa. Kofoly nás čekaly ve dvou řadách po deseti. Ležel u nich otevírák. Slyšel jsem, jak jedna říká: to bude lepší, než aby nás vychlastal ten blbec. Jan si vybral pravou řadu a po chvíli v nás zmizela pátá. Procedil, že to Dobytčímu králi ještě osladí. Chtěli jsme vypít vše, ale žaludek vypověděl poslušnost. Stačil jsem doběhnout následován Janem do kouta. Po chvilce jsme z okénka odhadli situaci a začali povojensku opouštět scénu. Kamarád připomněl okna Dobytčáka, že to tak nenechá. Druhý den jsem nemohl dospat a hned jsem reportérsky zamířil k zootechnikově domu. Na fasádě se spokojeně vyvalovali býci, krávy, telátka. Všemu vévodila obrovská prasnice, kterou hladil Dobytčí král. Zavřel jsem oči, otevřel je a viděl, jak Král leží, chrápe a prasnice ho zaplavuje tím, v čem se všechna prasata světa ráda válejí. Obešel jsem několikrát dům, po páté reportáži vše zmizelo nahrazeno jedním vymláceným oknem. Představoval jsem si Jana, jak obrovskou silou a vztekem vrhá kameny, a přál si, aby jeden přistál na šéru zootechnika. To bylo světské slovo pro hlavu.
Cestou zpět mě popadla chuť na něco sladkého. V kapse hřálo pár mincí, jež neomylně navigovaly cinkotem k prodejně. Jaké bylo mé překvapení, když jsem vedle prodavačky spatřil pána, jak jí pomáhá se zbožím. Občas mezi nimi probleskl všeříkající pohled, z něhož se mi dělalo špatně. Rychle jsem zaplatil a odešel. Toho pána jsi již někde viděl, napovídaly vzpomínky a paměť. Aha, ťukl jsem si do čela, zahlédl jsem ho u Janových příbuzných v tanci. Zdálo se, že se vynořil náhle, odnikud, a opět zmizel, k mému sluchu dolehly na jeho adresu nelichotivé poznámky,…, náhle stál u prodavačky, letmo se jí dotýkal, jí to bylo milé, já bych mu ale za tento čin nejraději omlátil šišku salámu o hlavu. Brzy začal útok pochyb, co bude dál, jak uspěji ve škole, co spolužáci, učitelé, jestli se seznámím s nějakou dívkou, co internát, vychovatelé, takové a jiné otázky útočily, množily se v různých obměnách, přicházely bez ohlášení a odcházely v okamžicích největší potřeby.
Byl jsem na vše sám a nechtěl se dělit o tyto představy s nikým, jen na nich tiše pracovat. A tak se staly, vedle stromů, pařezů s balvanem a lomu, dalším útočištěm a zároveň laboratoří procházky. Nechtěl jsem je dělit, rozlišovat jako u předchozích, spíše se nechal unášet náhodným výběrem směrů, zkoušel všelijak propojovat, ve výběru pomáhala dobrá znalost okolí, ale staly se příhody u kterých mě dovedlo hledačství k nádherným překážkám, narazil jsem na několik padlých stromů ledabyle navršených, fantazie z nich vydolovala několik sousoší, ostružinový prales a bahnitá cesta vytvořily nádherné protiklady v ještě nádhernější symbióze, a tak jsem hledal další a další okliky. Nezapomínal jsem na přátele, vzpomínky se kombinovaly, doplňovaly, někdy se propojovala budoucnost s minulostí, najednou jsem stál na schodech školy, internátu, fantazie dostala pevné obrysy a já jsem věděl, jak to vypadá v učebnách, internátních pokojících, jasně přede mnou vyvstávaly obličeje spolužáků, učitelů, náhodných chodců, vychovatelek, přicházely ve skupinách i osamoceně, několik z nich sdělovalo, že jsem byl jimi také zahlédnut, na procházce ve městě, jak obhlížím školu, jeden spolužák popsal okolnosti seznámení s dívkou, první schůzku, při dalším popisu intimností byl okřiknut, toto respektoval, zmizel v davu a již se neukázal. Návrat z procházky byl ve znamení přeháněk s občasnými bouřkami, promočený oděv na mně schnul nevídanou rychlostí, stal jsem se lesem, ze kterého stoupají obláčky páry, některé voněly po hřibech, jiné zapáchaly po smrdutkách, než jsem se vzpamatoval, přišla další bouřka a já na ni byl připraven v suchém oděvu provívaném svěžím větrem, podával jí hlášení jako v hodinách tělocviku, nade mnou se rozhřměl koncert, jako když je zklamána a zároveň nadšena ze vzdělávacího procesu žáků, tříd, učitelů, vedení, školníků, uklízeček, zátok školních kuchyní...
|
