|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Už můžu brečet?
Kolikrát prosila jsem
o tebe, o tvůj čas, o radu,
o každou minutu jenom s tebou?
Kolikrát marně?
Přestala jsem,
utichla frekvence
zoufalých výkřiků
uprostřed noci,
(jsou jako koťata,
dají se utopit,
když máš dost sil.)
Na dnešek ses objednal sám,
čas plynul a mně se téměř
chtělo smát, že už nebolí
marné sliby.
(zdálo se mi
to tak dospělé).
A pak jsi přišel,
dlouho jsme hovořili
(přibylo ticha),
o ničem
a pak o tobě
(poznala jsem
další z tvých jizev).
A někde mezitím
jsem ti stihla říct,
že už nejsem
tvoje starost,
že všechno zvládnu, a tak
.
.
.
A tys mě nechal lhát...
Tak dobrou
a pozdravuj doma,
zamykám dveře,
tak jako sebe
a najednou
jsou zase pryč
obranné zdi.
|
|
|