V horké sprše

rozpouštím otisky

toulavých dnů.

Večer se vrátíš

a já smývám

nánosy sobeckosti,

které jsem pochytala

na bludných stezkách

hledajíc cosi,

co máš jen ty...

Teplotu vody

na hranici snesitelna,

zatínám nehty a zavírám oči.

Vždycky se vrátím,

ale nesnáším samotu

a tak nejpozději

třetí den od odjezdu

se začínám toulat

hladově bloumám

nočním městem

a nad ránem sbírám síly

na cestu domů.

Přímo ze sprchy,

z kůží vydrhnutou do ruda,

jdu upéct něco sladkého

na uvítanou...

/nemyslím na to,

co bude po odjezdu,

zatím jsi doma

a na stole prostřeno./