Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Středa 24.4.
Jiří
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
<zpátky Takový kecy
Autor: farišta (Občasný) - publikováno 19.1.2012 (15:35:39)
další>

I.

Mně málo věcí doopravdy vadí. Jako vítr. To jsou poryvy, člověka to kopne do zad a když tomu chce náležitě čelit a opře se proti tomu, vítr povolí. Tak jsem koukal, když jsem šel k vám, že všichni tak chodí jako by měli nabráno v korábu, jako by tancovali nějakej latinsko-americkej tanec. Vadí mi vítr, je to nepříjemný, jeden se bojí, aby mu na hlavu něco nespadlo, co víte, co maj lidi kolikrát na parapetu a foukne to víc, pelargonie se poroučí, vy zrovna tancujete vokolo a šup, jakej jste byl. Ne, málo věcí nemusím, jak říkám, ale vítr, takovej vítr, jako je dneska, to já pamatuju, že byl ve dvaašedesátým, zjara to bylo, sousedka zrovna sázela na chodbě do truhlíků za okno muškáty, jako dneska to vidím, jak jí ty lístky se lepily na předloktí a já povídám, milostivá, vítr je tam jako kráva a přitom jsem viděl, ona byla mladá, v naději, prsa nalitý, hezký to bylo. Ona se na mě koukla, celá lesklá, s tím břichem dělala všechno, ne jako ty ženský dneska, ona si uhlí tahala ze sklepa, třeba. A ona na mě koukne tak zespoda, foukne si do vlasů, povídá, pane Josífku, vy jste poeta. Já, povídá, měla puštěný rádio, ale zhasla jsem ho, jak nám to pod dveřma hučí, prdlajs jsem slyšela. A já se ptal, jestli je pan Dvořák, jako její muž doma, ona že ne a tak se krásně usmála. Ona se na mě vždycky tak hezky smála, paní Věrka. Škoda, už taky není, měla TO na plicích, ale vítr tehdá to byl pořádnej, Dvořák doma nebyl, já byl mladej, to víte, vítr mi nevadil tolik. Zato dneska. A to má bejt léto.

 

II.

Vy říkáte truhlíkem do hlavy a kdyby větví. Tak chodím tak, aby mě to netrefilo. Vítr je nepříjemnej, ale pane, já dostal jednou na kobylku. Kroupy, kam se vítr hrabe na kroupy. Půlka července, já se poflakoval tajdle, jestli to znáte, no, za řekou, bejvala tam jirchárna, tak já za tím lesem, co sou dneska masný závody, kolem je to hnusný, tehdá to byla procházková zóna, já vyšel po cestičce z toho lesa a tam byla louka, takovej polopark. Já byl udělanej do Toničky Majerů, vona nic nevěděla, chodil jsem dlouhý tratě přírodou, jako Mácha jsem byl zarostlej, jenom ty fousy mi nerostly, Šrámka v kapse, že si tam lehnu chvilku. No, já si lehnul, čtu si, pak koukám do mraků, nikde ani noha. Ty mraky šly rychle, jako kdyby je vypouštěl z velký fajky, nejdřív bílý,  pak najednou šedý, já v nich hledal tu Toničku nebo co a horko bylo. Tak jsem usnul. To se pane dalo kousek za městem si dáchnout a probudit se. Dneska? To se bojim kolikrát chodit, natož někde chrupnout, no nic. A já se taky probudil. Ránou do čela. Kroupa jako mandle, nebo voříšek. Já na to koukám a říkám si, páč jsem jí v trávě našel, kde ses vzala, kroupo, jedna kroupa vprostřed louky, říkám si, rovnou do mýho čela, to je znamení. Pak kouknu nahoru. Tam vám, nekecám, visely ty ostatní. To jsem se teda nezdržoval. A ve vteřině to přišlo. Jako když háže lopatou, ještě že byly poměrně malý, ale bolelo to fest, já utíkal, za chvíli se už brodím po kotníky, řeže mě to do zad, do hlavy, bráním si jí rukama a než doběhnu k lesíku, co myslíte, jo, přestalo to. Tak koukám na tu louku, na tu zimní krajinku v létě, zebou mě nohy a v tom vysvitlo sluníčko.  Bral jsem do dlaní ty kuličky, byly takový jako mléčný, trochu čirý, no opocený už byly, tálo to rychle, za chvilku nebyla kroupa na zemi. Tak jsem se vydal domů, zmlácenej samá modřina. Von mi vám to tehdá nikdo nechtěl věřit a že prej pršelo, to jo, ale kroupa po celým městě žádná. Táta se mnou nemluvil, že jsem se porval a nedovedu to přiznat, von to byl dobrej chlap, držel na pravdu, ale ruku by na mě nevztáh, to ne. Až asi za tři roky, seděli jsme na zahradní pod kaštanem, povídáme a malej Venca Šimáček, že prej to byly tehdy kroupy a že to viděl a dali jsme slovo, já ho táhnul domů a táta povídá, Jirko, to jsem rád, že mi to říkáš, je vidět, že jseš slušnej chlapec, ale já si to, kluku zlatá, nemůžu za živý nebe vybavit.

 

III.

To u nás v baráku bydlel nějakej, jak von se jmenoval, což to je jedno. Koupil byt v podkroví, upravil si to tam, paní byla taková silnější, už při stěhování jsme jí slyšeli, jak mu spílá na celej barák Františku, cos mi to udělal, já šlapat takových schodů, dyť mě to zabije. Ptáček se jmenoval. A ten Ptáček povídá té svojí ženě Jani vydrž to, zvykneš si uvidíš, jak ti to pude k duhu, za měsíc budeš po těch schodech šlank. Celej barák byl auf, Stěhovat se po třech patrech a ještě do podkroví, to nadávali i speditéři, jak tam máme, vy to víte, ne, jak tam máme to schodiště do oblouku a pak takle jako vostře doleva. Vylezla baba Červinků od vedle na chodbu, v zástěře, povidá mi viděli ten kauč, to je něco, co? A že prej nesli kanape snad ke třem metrům, celý dřevěný a vyřezávaný, rudej samet, jedna krása. Já na takovýhle mébly moc nejsem, ale babě jsem kejval, aby zalezla, ta si stejně všeho všimne a mě taky řekne. A že jsem se taky musel na chodbě občas vyskytnout, vidim takhle, jak mu nahoru nosej vám takový strašně dlouhý skleněný tabule. Na co to, povídám chlapům, když si celý upocený dáchli na podestě. Jó mistře, povídaj, na to my nepřišli a domácí se tváří jako hrad v Karpatech, dyž se zeptáme, ale obyčejný sklo to není, je těžký jako bejk a já koukám a opravdu, no, nadřeli se pěkně. Piskáček, ne Ptáček, já na ty ména nejsem. A to ještě, von byl jak klobás, vysušenej, pomenčí a hubenej, porád v pohybu, nepostál, byl to pohled, vám řeknu, když šli ulicí, ta jeho zápasnice a von kolem ní poletoval, jen ty děti měli normální, asi se to u nich nějak vyrušilo.  Jinak se s nikym v domě zvlášť nebavili, já když nemusim, taky se nedružim, žiju sám, a co bych komu říkal, né. To až když bylo po všem jsme se dozvěděli, že von je inspektor přes lodní kapitány. Jako že učí tyhle lidi, co řídí lodě, nebo vlastně zkouší, že proto je takovej prutkej, to musí bejt, aby vám takovej hejl nenarazil parníkem třeba do mostu, to si myslim já. Tak jsme se s Šídlem usnesli, že to k němu sedí. Šídlo totiž to vypátral přes nějakýho svýho kamaráda, co dělá zase bůhsámvíkde. Voni se tehdá stěhovali, to moh bejt říjen, tak půlka, byl to krásnej říjen, teplej, jen ráno už bylo cejtit takový to zimavo v nose, já nevim, jestli to taky máte. Ty jasany proti nám byly rudý, zlatý a za řekou to hrálo snad všema barvama. A druhej rok v létě se to stalo. Přišel za mnou, samý úsměvy a tak jsme chvíli klábosili, von jako jestli děcka moc neřvou na chodbě, já měl chuť mu říct, co děcka, ty a ta tvoje šlank namželka, to když dete, to já slyšim a se mnou celej barák, protože ta jeho pokaždé když šla do těch schodů, znovu a znovu mu vyčítala, že určitě jí tam najde mrtvou a jen ať jde napřed a zavolá havrany a že vona teda už nemůže a von zas nahlas, Janičko, je to jen pár schůdků, co chceš, měli jsme prej zůstat v paneláku a vona zase, že tam byl aspoň výtah. No, takhle voni si vždycky zpestřovali společný návraty a ty děti byly jako pěna. Jani, co si budem povídat, neshodila ani kilo, to můžu posoudit. Jo, tak todle všechno jsem si myslel a samosebou sem mu neřek, páč mi to zas až tak nevadilo, voni chodili včas, ne po nocích, nacamranýho ho vidět taky nebylo. Už mu chci říct, že jako děcka jsou moc hodný a tak, ale von už vlastně na to nečekal. A mě bylo jasný, že to byla jenom taková záminka. A vlastně, že se málo vídáme a málo známe, jen ať u toho zůstane, myslim si, a von, že by mě manželka, jako paní Janička ráda taky uvítala a jestli jsem viděl půdu a že jsem neviděl, jak to tam upravili a jak dlouho tady žiju, to ještě pane Tomek nebyla tajdle ta cesta, vite a namlel toho až jsem řek, že mi bude potěšením, že teda dneska jdu na biliár, šel jsem na vobec na jedno a von, to nevadí, třeba zejtra k večeru, tak jsme se dohodli a já ho vykýbloval.  A tak jsem tam poprvý přišel. Já z prvního, to se ví, ani na půdu nechodil, když ještě fungovala a tohle mě ohromilo. Celý to tam měli krásný, čistý a nový, prostor jedna radost, ten velkej kauč tam stál jak osvoboditel někde na rinku a já koukám a nikde žádná televize, vy nemáte televizi ptám se a von na to, nemáme a pak jsem to uviděl. Proti tomu sedadlu, celou stěnu zabíralo jedno velký akvárko. Ale to snad byl bazén, máte místo telky lachtana, vtipkuju. To zrovna ne, pane Tomek, říká von a jde k tomu a rozsvítí. Mě vám spadla čelist. Takový nemaj nikde v republice, ani v jedný ZOO takový nemaj a povídal a povídal, já neslyšel, koukal jsem se na tu mořskou krásu, na ty lehký vlnky, korály v různých barvách, ryby a havěť všeho tvaru a k tomu to bublání. Ani nevim, že mi přinesli kafe, zapad jsem do sedačky, hubou mi šel průvan a já zíral. Speciálně vyztužit trámy jsme museli, peněz jenom tohle, co vám budu povídat a pak to extra sklo, to víte, je to ňákej tlak, dvacet kubíků vody, no, mlasknul, je to prostě koníček. Víc si toho fakt nepamatuju, jen že jsem zíral na ty potvory a poslouchal, jak do mě hučí všemožný informace, jak se to čistí, kde shání vodu a co je to filtrace. Ráno mě na chodbě trefila Červinková, jako náhodou, určitě šmírovala až pudu a co je novýho a že tudle zaslechla, že jsem se bavil s Laurelem. Vono se mu říká v baráku Laurel, jak se co myslíte říká jeho paní, no, tak vidíte. A já abych babu nakrk, říkám, co by bylo, jenom ho zajímalo, jak to tady bylo koncem války, improvizoval jsem, hodně prej vo tom čet, tak ho to víte, zajímalo. Baba byla viditelně nespokojená, věděla, že neříkám pravdu, to se ví, poslouchala, ani slovo jí neuniklo a teď se to v ní pralo. A že jsem včera večír nebyl doma, chtěla prej mi donýst, že pekla, pár buchet, jako dycky. To je fakt, aby se mi koukla do kvartýru, byla schopná péct dvakrát tejdně,  já na to, že jsem byl na procházce a už jsem se poroučel ze schodů. Tady to máš, Červinková, nemusíš vědět všechno. Nutně jsem vyřídil nějaký hlouposti po úřadech, to já se dycky nadechnu, zadržim dech a dokuď to nejni za mnou, jenom jako bych se potápěl, všechny ty formuláře a fronty a kyselý ksichty za přepážkama. Ten den to zrovna docela šlo, bylo skoro deset a já byl hotovej, vedro bylo jako v peci, tak že si skočím na zahrádku k Pepíkovi Rychtrů na kafe a poklábosit. Von tam vodvírá i v létě v deset, nikdo tam ale dopoledne nebejvá, tak jsem tam zašel. Seděl u stolku a kouřil, slunečníky rozložený, všecko přichystaný až začnou chodit lidi na voběd, mám to kapku zruky, často tam teda nechodim a Pepík, jak mě merčí, vyvolává, dyť ho znáte, ne, volá na mě pane Tomek, ty vole, to sou k nám vizitace, že nezajdeš. A já Pepíčku, já teď du kolem, tak jsem si na tě vzpomněl, kafe potřebuju, velký silný. No, pak jsem si dal ještě plzničku, v tom horku zajela mi do bříška jak po skluzavce. A to už se šourali první hladovci, tak Pepa už neměl čas a já tam tak sedím a přemýšlím. Von mi totiž Laurel, když jsem tam byl, říkal, jak já byl z toho tyjátru voblblej, že jako jedou s rodinou po letech k moři a že tady ve městě nikoho nemaj, Jani je odněkud ze severu a on je sirotek. Tak. Povídá. Pane Tomek, vy jste takovej fajn a zodpovědnej člověk, napadlo nás tady se ženou, viď, Jani, že až my budem pryč, že byste nám moh ty rybky pohlídat. No a já v tu chvíli řek, to se ví, jenom mi musíte říct co a jak, já se vám vo ten krám postarám, spolehněte se. A už když jsem to říkal, zdálo se mi, že to jako bych nemluvil já, že to ze mě vylítlo, aniž bych chtěl. Poslouchám Tomka, jak sedí, zírá do akvária a je svolnej. Laurel  vožil, pobíhal po místnosti, ukazoval na hejblátka, teploměry a žárovky, že je to všecko zautomatizovaný, žádnej strach, tudy se to krmí, tady to bude. Byl jsem asi zhipnotizovanej, nebo co, všechno mi došlo až u Pepíka v hospodě. Tak jsem se zved, pevně rozhodnutej, že to Laurelovi zase odmítnu. Du rovnou v baráku nahoru, slyšim, jak Červinková šustí za dveřma, ale voni nebyli doma, jasně, jsou v práci, to se ví, je poledne. Já nevobědval, sumíroval jsem si, co mu řeknu, ať se nezlobí, že to nemůžu, takový starosti a kdyby to prasklo a kdyby ty rybky klepla mrtvička, já je třeba uvařil, nebo zkrátka něco, von by mi nevodpustil a tak dál. Pocházel jsem po bytě jako tygr v kleci a tohle si myslel až jsem uslyšel Hardyho jak říká, Františku, já fakticky se tý dovolený nedožiju, venku čtyřicet, ty schody mi přivodí zástavu srdeční činnosti a v tom jsem vyběh na chodbu, vidím ty dva, jak se pomalu derou k nám do prvního. A než jsem se nadejch, tak Jani vidim, že tentokrát je celá zelená, že sípe a už se tak divně chytá zábradlí. Laurel kolem ní proběh čtyřikrát, samým vzrušením mu přeskakoval hlas, Jani, co je Jani vydrž, pane Tomek, zavolejte lítačku, pani Červinková, sanitu honem, Janě je blbě z horka, baba, to se ví, byla na chodbě taky v cuku letu a hned zas zapadla volat sanitu, já Laurelovi pomoh ten kolos vysmýkat na podestu a už jsme jí táhli ke mně do chodby. Nakonec to nic nebylo, byla uhřátá, zatočila se jí hlava, ale vodvezli jí a já to Laurelovi neřek, von by mě stejně asi nevnímal. Za dva dny byla zpátky, čilá a zdravá, na schodech nadávala jako dřív, ale bylo vidět, že to nemyslí doopravdy. A to už byl den jejich vodjezdu. Já už jsem to vzdal, přece mu neřeknu na poslední chvíli, Pane Piskáček, já vám to akvárium dělat nebudu, nezlobte se, já mám nahnáno. Ale nahnáno jsem měl, já vám měl sny, ryby mě pronásledovaly, hvězdice přilepený na zadku jsem měl, jak jsem se tam bůhvíproč potápěl. Pod tou vodou jsem chodil po dně jako kapitán Nemo a i takovej voblek koukám, že mám na sobě a dycky ten sen končil, jak na mě za vzduchováním vyrazí krakatice. To jsem se budil, zmuchlanou peřinu na zemi, chodil jsem do lednice na tu slivovici, co jí tam mam na křísení, tu Piskáčkovou, Hardyho, jsem s ní k životu taky přived. Dám si dva panáčky a myslim na to, jak budu deset dní hodinu co hodinu trnout, aby se těm potvorám něco nestalo.

No. A vono se vám nic nestalo. Skoro jsem byl jako zklamanej nebo tak něco, Laurel mi třese rukou, vopálenej až mu zuby svítily a že mi přivezli tuhle demižónek, víno španělský. Sedim doma, piju takovou šestou, možná sedmou z toho demižonku a myslim na to akvárium. Co já tam prožil nahoře těch deset dní, hodiny jsem na to koukal, jak se ty rybičky vždycky blesknou, nebo jak papají to jejich smradlavý žrádýlko. Jo, pánové, to je historie toho mýho akvária. Von mi ho samosebou pomoh Laurel vybrat a zarybnit, to já eště vo tom neměl šajna. Z toho je hezky vidět, jak se starej chlap eště může zbláznit.



Poznámky k tomuto příspěvku
žaža (Občasný) - 19.1.2012 > ..som vpadla do nejakého obdobia, celkom fajn to bolo
Body: 5
<reagovat 
mjach (Občasný) - 20.1.2012 >

Velice příjemné literární pohlazení


Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
 farišta (Občasný) - 20.1.2012 > mjach> děkuji
<reagovat 
PetrSuk-Zbraslavský (Občasný) - 20.1.2012 > velmi příjemná připomínka hrabalovského pábení
hezké počteníčko
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Michelle (Občasný) - 19.1.2012 >

Skvělá povídka, moc jsem se pobavila a ty lahůdkové výrazy!

 

milostivá, vítr je tam jako kráva - pane Josífku, vy jste poeta

 

..byl to pohled, vám řeknu, když šli ulicí, ta jeho zápasnice a von kolem ní poletoval, jen ty děti měli normální, asi se to u nich nějak vyrušilo. 

 

Koupil byt v podkroví, upravil si to tam, paní byla taková silnější, už při stěhování jsme jí slyšeli, jak mu spílá na celej barák Františku, cos mi to udělal, já šlapat takových schodů, dyť mě to zabije. Ptáček se jmenoval. A ten Ptáček povídá té svojí ženě Jani vydrž to, zvykneš si uvidíš, jak ti to pude k duhu, za měsíc budeš po těch schodech šlank. - Jani, co si budem povídat, neshodila ani kilo, to můžu posoudit.

 

 


Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
 farišta (Občasný) - 20.1.2012 > Michelle> děkuji. bál jsem se, že je to příliš dlouhé, než aby to někdo přečetl.
<reagovat 
 Michelle (Občasný) - 20.1.2012 > farišta> Blázníš? Už po prvním odstavci jsem byla tak chycená, že bych to dočetla i 3x delší ;)
<reagovat 
magie_esence (Občasný) - 20.1.2012 >
Body: 5
<reagovat 
čtenář zjihu - 20.1.2012 > všechny ty formuláře a fronty a kyselý ksichty za přepážkama :))
kua piž je bodrýý
<reagovat 
Mlž Svatý (Občasný) - 20.1.2012 > jojo, toho Hrabala mi to připomnělo a dost příjemně!
<reagovat 
Sopran (Občasný) - 25.1.2012 > nazov sa mi nepaci, ale text je super.
Doporučil 
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je devět + šest ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)   Nepublikovat mimo Totem.cz  
 
 
zpátky   
1 4 5 7 9 12 13 (14) 15
   další
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter