Je zajímavé, nad čím vším se dá pozastavit.

Já bych se teď na chvíli pozastavila nad tím, co vlastně jsou, ty kořeny.

Člověk, který příliš přemýšlí, může být společnosti (nebo některé její části) dost dobře na obtíž. Chodí kolem a ptá se proč tohle a proč tamto. Jak se mohlo stát to, co se stalo. A nejnesnášenější otázka bývá "Vám to nepříjde divný?"

Protože jsme dospěli do stádia, kdy lidem toho opravdu moc divný není. Existuje pravděpodobnost, určité společenské zákony a mravní zásady, máme tu hejno policistů, kteří jsou zde od toho, aby chránili náš klidný spánek. A spoustu rozumných důvodů.

A kdo se liší, je považován za sektáře, podivína, blázna.

Před pasáží Jalta na Václaváku se perou čtyři muži. Nadávají si, kopou se navzájem do břicha a do hlav. Kolem nich v půlkruhu turisti i místní, baví se. Jenom jedna holka utíká sehnat policistu a jenom já vytahuju telefon. Chlápek s kamerou se na mě mračí - kazím mu představení. Policisti přijeli až za deset minut. Ti čtyři možná byli natolik opilí nebo zfetovaní, že zabaveni sami sebou počkali.

Jsem podivín, jsem blázen, kterému se zvedá kufr z toho, že po dvou letech najde své město, své náměstí ve stejném stavu, jako kdyby se z nejlepšího přítele stal žebrající feťák.

Jdu domů v půl desáté večer, napadne mě člověk, kerý mě chce okrást. Lidé kolem nás nevšímavě míjejí, i když se mi snaží vytrhnout tašku a já křičím. Ale přece jenom, nějaká dobrá duše zavolala policejní hlídku. Jeho chytili, odvezli nás na stanici a až v půl druhé v noci mě odvezli s pochroumaným zápěstím do nemocnice, kde jsem vyvolala patřičný rozruch. To víte, mladá holka a přivezli ji policajti! Kdo ví, co dělala!

Možná jsem šťastná, že jsem konečně doma. Ale co je to vlastně? Téměř dva roky jsem strávila střídavě v Basileji, v Budapešti a v Sankt Petěrburgu v Rusku. Po dvou letech se Praha nezměnila a přece je jiná.

Musím znovu pracně vyhledávat své kamarády, zjišťuji, že vůbec nemám náladu vídat se s rodinou - téměř kacířské vůči představě, že rodiče jsou nedotknutelní. Nemám chuť platit daně, vést si účetnictví a už druhý měsíc chodím s prošlým občaským průkazem.

Jaká je vlastně definice domova? Je to jenom místo, kde člověk bydlí a spí? Nebo je to tam, kde se cítí dobře? Kde má rodinu? Nebo přátele? Tam, kde má napsané bydliště a kam mu chodí úřední dopisy? Mám zamotanou hlavu.

Já nevím, kde jsem doma. Připadá mi, že jsem vlastně nechala kus svého domova na širokých bulvárech Petrohradu, který se připravoval na své výročí. Že jsem se zapoměla kus sama sebe v zelených basilejských tramvajích, kde jsou stanice hlášeny ve Swizzer Dutch a donekonečna objíždím Pauluskirche, nádherný kostel, blok světlého pískovce načrtnutý odvážnými linkami proti ocelově šedému nebi. Jedna z mých největšách nadějí odpočívá ve starém parku za ním. A nekonečné dlouhé procházky Budapeští, ponuré činžáky se tam střídaly s rozzářenými parky a monumenty, monumenty byly ve všech třech městech prostě nádherné.

Mé jméno bydlí v pražských Holešovicích, já zas žiju v bytě svého přítele na druhém konci města. Mám rodinu v Polsku, na Sibiři i v Indii. Přátele mám stejně rozeseté po celém světě. A dobře se můžu cítit i pod skalním převisem ve spacáku, stejně jako v nablýskané reprezentativní budově.

Možná jsem doma všude. ALe to je stejně konkrétní jako nikde. A když chci říci, že jsem někde doma, vynoří se v mé hlavě hlásek: "Počkej, jseš si jistá? A co Kábul? A zapoměla jsi na ..." A pak mám na půl dne výčitky svědomí.

Praha. Velké město. Ne tak velké jako Petrohrad, větší než Basilej, vyspělejší než spousta měst a zaostává za hromadou jiných. Matka měst. Matka žebráků, narkomanů a dealerů, veksláků a policistů. Jeptišek, kněží, prostitutek, matek a dětí. Milenců, násilníků, ochlastů i abstinentů. A o kterém městě se to nedá říci?

Snad se nedá říct, kde se dá žít nejlépe. Ani které místo je nejhezčí. Dá se říci spousta špatných věcí i spousta dobrých. Ale já pořád nevím, co je to doma a kde je to pro mě, začínám mít pocit, že nemám kde zakotvit, že tohle je další přechodná štace než popluju dál, ať už z vlastní vůle nebo jako něčí efekt. Nic mě nedrží, pokud se tak nerozhodnu. Je to nádherná svoboda i příšerná zodpovědnost. Je to pocit toho, že člověk nemá kořeny.