|
|
|
| |
Když jsem jel z chalupy do Prahy, viděl jsem Duhu, tedy přesněji řečeno duhu, ještě lépe trojitou duhu. Vzpomněl jsem si na diskusní vášně ohledně mé minulé poznámky týkající se únorového čtení, a lehce mě zamrazilo. Umínil jsem si, že tentokrát budu maximálně neutrální. Nevím, jak to zvládnu, protože tentokrát mi jako celek podvečer moc nesedl (Duho, všímáš si, jak jsem záměrně subjektivní?). Jestli to bylo nečekaným setkáním s jednou známou v klubu těsně před začátkem, jestli to bylo příliš častými příchody a odchody některých návštěvníků, jestli to bylo tím, že recitátoři seděli a k mikrofonům pouze "docházeli", jestli to bylo hovorem některých hostů na chodbě před sálkem (Vašek má opravdu zvučný hlas), jestli to bylo prokládání poezie pianistou Richardem, jestli to bylo obavou z přijetí skupiny Tabula rasa, na jejímž angažmá jsem se jako kontaktní osoba podílel - nevím. Tak či tak něco z toho bránilo mé pohodě a soustředění se na poezii, která navíc byla příliš v defenzívě.
Decentně jsem zmínil to, co se mi mic nezamlouvalo (první výtka samozřejmě nepadá na Totem). Otázky kolem potlesku necháme být, to má svůj vlastní život. Přimlouval bych se za tradiční usídlení recitátorů na jevišti: jednak je to milejší, jednak ty odchody po potlesku přímo volají - není jasné, jestli se dotyčný ještě vrátí. Luboš se nenechal odradit výtkami k jeho přednesu a dovedl ho až k jakési scénické podobě - asi se to nebude zase někomu líbit, mě ano. Petr měl míň prostoru než jindy, ani na recitování telefonního seznamu nedošlo. Příjemné asociace ve mně vzbudila zejména báseň Dva bílí havrani, nepochybně také díky geniálně zvolené doprovodné fotografii. Recitátorku Zuzanku nahradila Pavla - doufám Zuzanko, že tě neodradila moje zmínka o zablácených botkách a že tvoje neúčast nebyla dána tím, že jsi sháněla kartáč... Pianista Richard - en bloc by jeho hra byla asi kompaktnější, takhle to kouskování nepřispívalo k soustředěnému poslechu. Myslím, že zbytečně charakterizoval svůj styl jako jazz či dokonce "esoterický jazz". Cítil jsem z jeho hraní ovlivnění klasikou, občas zazněly náznaky fugy či symfonií (zejména některé závěrečné akordy byly velkolepé). Jeho harmonie byly zvláštní, jako jazz na sich bych jeho skladby neoznačil (kdo má zájem slyšet dobrý jazz, 26. března na tomtéž místě hraje trio R. Balzara, zpívá Y. Sanchez a Dan Bárta - nepočítejte však, že bude místo k sezení). Poslední dva kousky se mi líbily nejvíc, buď se rozehrál, nebo si tak unavil ruce, že hrál přirozeně. Jirka a Přemek měli coby doprovázeči veršů také méně místa předvést, co v této nevděčné roli umějí, ale byli kultivovaní a příjemně se poslouchali.
Dívčí broučci Tabula Rasa se od loňského listopadu, kdy jsem je slyšel poprvé, vypracovali o několik stupňů výš, a i přes občasné zádrhele se soudě podle potlesku líbili (teď samozřejmě myslím především hudebně). Hlavně konečně přehlušili Vaška! Ne, opravdu hrály slečny pěkně, mé laické hodnocení je podpořeno, samozřejmě následným a nezávislým, hodnocením muzikanta-kytaristy-kapelníka Libora (Vaškův kamarád). Shrnuto: jako optimální vidím 3/5 až 2/3 mluveného slova a 2/5 až 1/3 hudební produkce, a tu jako celek. A necourat se (platí pro diváky i recitátory)!
Gentleman
|
|
|