|
|
|
| |
Na literárních podvečerech Totemu v Železné je nejlepší to, že
jsou pokaždé jiné, takže hned tak nezevšední. Na ten zatím poslední jsem
dorazil sice pozdě, ale na rozdíl od dubnového v pohodě. To, že jsem přišel
pozdě (přestala mi myšovat myš a pracovat ve Windows bez myši je hrozná
lapálie), bylo svým způsobem štěstí. Souvisí to se zajímavým pojetím čtení.
Zajímavým, ale... no, omlouvám se, musím to říct. Ten nápad byl sám o sobě
vynikající, ale ne zcela domyšlený a hlavně strašlivě dlouhý. Legrácky
naprosto přebily a zabily to, na co se vždycky těším - na verše a jejich
náladu a působení. Přiznám se, že jsem je vůbec nevnímal, spíš jsem pořád
očekával nějakou legraci, které ovšem zas tolik nebylo. Přínosem pojetí
bylo - zase jsme u toho - přirozené autoregulování potlesku.
Největší fór má ovšem na svědomí Zuzanka, tedy přesněji řečeno nikoli
na svědomí. Na kalhotech, ehm v rozkroku. Míním tím záplatu. Když jsme
vešel do ztemnělého sálu, zděsil jsem se. Jak ležela, vlivem světla a nepřivyklých
očí temnu jsem spatřil v jejím klíně cosi světle růžového a nebyl jsem
si jistý, jestli je to tkáň či tkanina.
Kapelu, tedy zatím pouze duo Vibra Etherna, jsem
znal (a doporučil :-)). Soudě podle potlesku se líbila, takže jsem rád.
Ve mně budí jejich hudba stesk a melancholii, takže je nakonec dobře, že
jsem působení veršů odolal.
(Měl jsem původně v úmyslu zajít pak na povečerní
mejdan a poklábosit s Totemákama, jenže po Totemu zpívala Yvonne Sanchez
a Dan Bárta za doprovodu tria Roberta Balzara, takže zase nic. Ale příště
určitě!)
Básně jsem si četl až doma, oslovil mě Baab (asi
proto, že mám stejné pocity):
Chybí mi
Chybí mi všechno a nic
Svět bez hranic
A jedno opuštěné srdce
Abychom šli spolu
Ruku v ruce
Tajemstvím vstříc
Chybí mi všechno a nic
|
|
|