První informace o místu konání mi trochu zamotaly šišku. Bývalý kulturní dům, nyní sportovní hala. Ta se naštěstí ukázala být sportovním areálem, což mě zbavilo trýznivého přemýšlení, jak lze KD přestavět na SH. Naopak by to šlo, ale takhle? Jo, byl to letitý KD, vedle malá hospůdka se zahrádkou, kde jsme se občerstvovali fernetem. Slivovici neměli - na Moravě. Před devátou jsem začal společnost pobízet, chtěje být poblíž pódia, neboť nezbytnou součástí živých koncertů je sledování dění na jevišti. Na parketu byla docela blízko dvě volná místa, vypálená šajnujícími reflektory. Předpokládal jsem, že je pak zhasnou, což vyšlo. Jen jsem podcenil nezbytnost zahřívací doby publika, takže za půl hodinky jsem byl opálený jako z karibských pláží.
Kolem byla silná ostravská enkláva, rozjařená plechovkovým pivem. Nejstabilnější z nich se představil jako řidič... Byli hrozně natěšení a družní. Jeden se přikomíhal ke mně a pravil: „týýýýý, můžu něco říct tvé přítelkyni?“ a ukázal na Dášu, ženu kamaráda Marka. „Jasně, ale není to moje přítelkyně, ale milenka.“ Mládenec uznale a vědoucně pokýval hlavou, ale než to strávil, vytasil jsem se s kalibrem větší ráže. „A tam,“ ukázal nenápadně jsem na Marka, stojícího opodál, „je její manžel.“ Tazatel lehce zesinal, zavrávoral a zbytek koncertu mě pozoroval se směsicí obdivu a hrůzy. (Marek mi pak vyčítal, že jsem z něj dělal vola, tak jsem ho ujistil, že z něj nikoli. Pak ještě chvilku brblal, že já si udělám z jeho ženy milenku, on vypadá jako vůl a ke všemu z toho všeho nic nemá. Vysvětlil jsem mu, že z toho dost dobře ani nic mít nemůže.)
Pak nastoupil dobře promazaný stroj JARu a šlapal asi dvě hodiny v jednom kuse. Do člověka se rvala kvanta not, notiček a rytmů. Pokud jsem si všiml, jarské publikum je - během hudby - míň divoké co do projevů než bývá zvykem, což neznamená, že by bylo méně temperamentní. Pokud se vám hudba skupiny zamlouvá, tak v podstatě ani moc možností se nějak ostentativně odvázat nemůžete. Je to asi jako pod prudkým jezem, kdy do vás voda nádherně buší, ale nedá vám vydechnout. Výborný předvánoční koncert v ROXY byl o řád až dva překonaný, kapela hrála v pohodě, uvolněně, štavnatě. Zajímavostí je, že se na koncertech JARu míň zpívá s sebou. Přečtěte si texty a pochopíte - výjimečnost zpěváků JARu je i v tom, že si jsou schopni je zapamatovat. Improvizovat nelze.
Fotil jsem megapikslovým digitálním foťákem HP C200 asi z 15 metrů, takže žádný zázrak se čekat nedá. Nicméně vznikly občas až psychedelicky laděné záběry. Tahle fotka není záměr, ale někdo do mě drcnul - díky za to. Když Dan Bárta a Michael "Vrtulník" Viktořík ze sebe servali trika a nabídli svá mužná těla publiku, dívky zaječely nadšením. Některé z nich poprvé (jiné patrně i naposledy) v životě zažily orgasmus. Dan si navíc rozpustil vlasy, zatímco Michael si je zagumičkoval (jeho gumičkou?). Nepovedlo se mi zachytit Otu "Klempu" Klempíře v okamžicích, kdy otočen zády k publiku stál před bicími a rozvážně dirigoval rytmickou sekci.
Po koncertě se část publika stáhla do klubu Mír, kam se měla přesunout kapela. Byl to i můj plánovaný úmysl, ale JAR má delší dobu pokoncertní latence. Do klubu Mír jsme sice nakoukli, ale akustický a nikotinový přetlak nám zabránil ve vstupu. Nebyli jsme sami, část návštěvníků občas odbíhala načerpat kyslík. Takže jsem s těžkým srdcem oželel nejisté poklábosení v prostředí s akustickou hladinou zkušebny tryskových motorů.