|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Dunění bubnů beznaděje,
napjatá kůže duní pod údery bytí...
Ignorující smysly,
jenž dávno otupěly v pekle všedních dní...
Všechno má konec,
jen prázdno smí být nekonečné...
Opuštění se vrací ke zdroji,
padají na kolena- na dno svého soužení...
Kalné jsou vody u pramene
zčernalé bahnem smutku....
Exploze bolesti,
rytmické stahy svalů v křečích...
Fenomén existence děsí,
dnes ještě jsi, však zítra budeš zapomenut....
Litování je zbytečné,
vždyť není čeho, není koho, není kdo by litoval...
Andělé spásy odletěli,
aspoň si myslim nebo´t dlouho jsem žádného neviděl...
Myšlenky zpomalují krok,
snad aby srdce unavené, stačilo jejich běhu...
Emoce na povrch se derou,
leč všechny najednou je obličej nést nedokáže...
Nekonečno se přiblížilo,
pozřelo jistoty tak všední, jako sama země...
Gradující tempo chaosu,
směr ztratil smysl. Nahoře a dole splynulo...
Okamžik konce,
poslední vteřiny před odchodem...
Smrt přijde brzy,
už blízko slyším její kroky...
Místem pro její uvítání,
jsou nekonečné pláně agónie...
Roztoužené náruče.
Ta má v její chladne rychleji než letní večer...
Tančíme v divokém rytmu.
Ona mě vede a zdá se to tak samozřejmé...
Identita lidské bytosti mizí,
a matná šmouha na parketách života, je vše co zůstane....
|
|
|