|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Dědic Kainův
Pohrdám všemi, co žijí, co dýchají.
Pohrdám vínem, v němž pravda utonula.
Stejně jak ve víně, ve mně je mrtva.
Zabita, spálena, na kusy rozervána.
Cejchem je nenávist do očí vypálena.
Morová rána staletí neléčena.
Naděje v uzdravení.
Naděje, která není....
V hlavě černo, v duši zmatek,
nevím kudy kam...
Černé bělmo, mrtvých svátek,
rozpadnutý chrám....
Nemám sílu na vzkříšení,
nemám svatozář.
Pro mě cesta dávno není,
není honorář...
Naděje k odpuštění,
naděje, která není...
Oči zhasly, svět mi zčernal,
hvězdy nevyjdou...
Odpuštění, zda-li znáš-li
zní mi ozvěnou.
Jako vítr písek v poušti,
v žáru poledním,
odpuštění rozséval jsem.
Dál už neumím...
Naděje v opojení,
naděje, která není...
Prokletý a zavržený, dědic Kainův
Pro pár slůvek odsouzený,
sám na věky věků....
Z bledých rtů, když pravda vzletla,
vzhůru k nebesům,
ostrým drápem hlavy setla
cizím, pyšným snům...
Naděje v uzdravení....
Naděje k odpuštění....
Naděje v opojení....
Naděje, která není...
|
|
|
