|
Jak se překládá poesie
Varování místo předmluvy
Milý čtenáři,
až si přečteš tuhle knížku (nebo jen její část), pak tě možná napadne, že má něco společného s polopatistickým uváděním takzvaných “výchovných” koncertů pro mládež. Nebo s komentářem, jak máme správně pochopit film, který se nám předkládá. Či dokonce se ti vybaví povinná školní četba s jejím klasickým: “Co je to štěstí? Muška jenom zlatá”. Pak nezbývá než konstatovat, že ses dopustil omylu. Ne ve svém úsudku, to mi nepřísluší hodnotit, ale v tom, že sis tuhle knížku vybral. Není pro tebe. Nemluvíme prostě stejnou řečí, i když je to v obou případech čeština. Odlož tu knihu a zapomeň, že sis ji koupil.(Tedy, v tomto případě, že's na ni zabloudil v Totemu.) Neměla to být provokace. Odpusť, a rozejděme se v dobrém.
Tahle kniha rozhodně neměla vyznít ve smyslu: co tím chtěl básník říci. Tahle kniha vypráví o zaujetí. Přiznávám, že především o mém zaujetí. Jestliže ji dokážeš přečíst, aniž by tě zanechala lhostejným, jestli v tobě rozezní strunu stejným tónem, do kterého byla naladěna, pak je to knížka pro tebe. Pak jsi můj člověk a čeština nám zní oběma stejně. Já se nemusím omlouvat a ty mi nemusíš děkovat. Prostě si rozumíme.
A k tomu není potřeba nic dodávat.
Jak se překládá poesie
Jak se překládá poesie?
Snadno i těžko.
Sladce i hořce.
Najednou, j ako když vytryskne pramen,
ale i postupně, s přestávkami a návraty. V bolestech a pochybnostech, i s lehkou samozřejmostí.
Ale především s citem, se zaujetím a s láskou.
S citem pro jazyk, z kterého překládáme. Se zaujetím pro básníka či báseň, které jsme se rozhodli přetlumočit. Ale hlavně s láskou k češtině. Neznám bohatší jazyk, což může být můj osobní nedostatek.. Ať mi znalci ostatních jazyků, zvláště ti, kterým jsou rodnými, prominou – nedovedu si představit, že by podobně dokonalý jazyk mohl na světě existovat.
Jsou možná jazyky technicky přesnější. Zkuste třeba do češtiny přeložit – Bird Strike Committed Europe (doslovný překlad – pták, srážka, výbor, Evropa). Evropský výbor pro kolize letadel s ptáky. To prostě nevtěsnáte do čtyř slov, kdybyste se zbláznili. Na druhou stranu ti, co si ještě pamatují ze školy: -ný, -natý, -itý, -ičitý… , mi jistě dají zapravdu, že přesnější a jednodušší názvosloví chemických sloučenin abys pohledal.
Nebo jsou jazyky obraznější nebo hravější, prostě proto, že obraznost ve vyjadřování nebo hravost jsou vlastní národům, které se těmito jazyky domlouvají. Vezměte si například patetičnost běžné hovorové ruštiny. Zkusili jste někdy to, co v ruštině zní naprosto přirozeně, přeložit do češtiny tak, aby to neznělo pateticky? Jestliže ano, pak mi jistě dáte zapravdu v tom, že je to skutečný problém.
V jednotlivých rovinách vyjadřování by snad bylo možné češtině něco vytknout, ale jedno jí vytknout nelze. Jednostrannost. Do češtiny lze přeložit téměř všechno, z jakéhokoli jazyka na světě. Jestliže se nám to nepodaří, je to způsobeno pouze naší neznalostí češtiny a neschopností ji používat v celé její šíři a barvitosti.
V němém úžasu se skláním před takovými velikány ve znalosti bohatství českého jazyka, jako byli třeba Vančura a Čapek. V jejich podání čeština duní i zpívá, šeptá i hřmí, hladí i bolí, promlouvá, odkrývá i zatajuje, laská i vysmívá se, chutná na jazyku, lahodí sluchu i matematickému smyslu pro logiku, je hravá i vážná, filosofující i rozverná , je prostě česká se vším všudy.
A nechť mi ctitelé klasiků prominou, ale musím se zmínit ještě o jednom velikánu, který si to, podle mne, pro svoji češtinu právem zaslouží.
Posuďte sami:
Přepadená žena sténá pod úderem pažby,
prostitutka unavená padla na dno dlažby.
Soše v parku slzy kanou na kamenné vnady
a já s tváří ustaranou potácím se tady.
Do očí padá prach a mour,
vzhůru se nikdo nedívej,
a slzy okapovejch rour
kanou na chodník šedivej.
Z dálky slyšet pláč a klení, někdo přejel pejska,
lehká slečna zuby cení, z oken barva prejská.
Dítě křičí, že chce čůrat, ale matka mlčí,
v okně stojí polní kurát, v ruce máky vlčí.
Podivná je to hodina,
podivná je to ulice,
poslední okno zhasíná,
svítí jen kousek měsíce.
V dálce slyším řeku hučet a se zbraní sečnou
vyřizuji starý účet s jednou mladou slečnou.
Co se stalo, to se stalo, všechno jsem jí vyčet.
Dítě už se počůralo a přestalo křičet.
Podivná je to hodina,
podivné je to svítání,
ten, kdo tou dobou vzpomíná,
těžko se pláči ubrání.
Lehká slečna sebou řízla, svět se krví zalil
a já marně hledám fízla, kterej by mě zbalil.
V dálce kdosi přejel pejska, už se rozednívá,
z vlčích máků barva prejská, polní kurát zpívá:
Podivná je to hodina,
podivný je to znamení,
vždyť vadne i ta květina
a na rtech ús měv zkamení.
Jedovatá moucha bzučí svoji píseň tesknou
a mne příchod rána mučí, oči se mi lesknou.
Děsí mne, že i ta moucha dovede se dívat.
Teď ať nikdo neposlouchá, já si budu zpívat:
Podivná je to hodina,
do očí padá prach a mour,
ten, kdo tou dobou vzpomíná
na slzy okapovejch rour,
těžko se pláči ubrání,
uvadne i ta květina,
podivný je to svítání,
podivná je to hodina.
A ještě mi dovolte jednu ukázku od téhož autora, který mi doufám odpustí pozměněnou interpunkci a jiné chyby proti originálu. Píšu to totiž zpaměti.
Motoru bručení se nad krajinou nese.
Chvěje se lupení a slunce zapadlo.
V noze mám brnění a ruka se mi třese,
nic na tom nemění, že hraju divadlo.
Mám bombu v náručí a za chvíli ji shodím,
kdo však mi zaručí, že pode mnou je cíl?
Jsem pouze příručí, co slouží vzducholodím,
a víno se žlučí bych hrozně nerad pil.
Ta bomba v ruce, čert mi ji byl dlužen,
ani kus ledu tolik nezebe,
já někdy srdce zapomínám u žen
a dneska jako naschvál mám ho u sebe.
Mám bombu na klíně a myslím jenom na to.
Tváří se nevinně, ta holka z ocele.
Pravda je ve víně a mlčeti je zlato,
smrt kouká z předsíně, kdy se co semele.
I s bombou v náručí je pilot vlastně herec,
roli se naučí a pak ji začne hrát,
když něco poplete, tak půjde na koberec,
co autor p oručí, tak to se musí stát.
Jsem herec od šmíry a ve své mysli choré
Potají vymýšlím svou vlastní režii,
mám divný manýry a mám rád extempore
a moc mne potěší, když tu hru přežiji.
Ta bomba v ruce, čert mi ji byl dlužen,
ani kus ledu tolik nezebe,
já někdy srdce zapomínám u žen
a dneska jako naschvál mám ho u sebe.
Teď se tu pletu s bombou na kolenou,
s takovou rolí polibte mi šos,
chci operetu nebo dovolenou
uprostřed polí, bez klobouku bos.
Možná teď někdo z vás namítne: co sem ta samozvaná teoretička plete tyhlety – jak to nazvat – kuplety. Takže pozor!
Především, nic z toho, co předcházelo, nebo bude následovat, nevydávám za žádnou teorii, tím méně obecně platnou. Předkládám vám jenom k uvážení svůj osobní názor, s kterým můžete a nemusíte souhlas it.
Za druhé, ty Kuplety s velkým K, jak říkám já, jsou tu naprosto namístě. Ponechme stranou jejich obsah a vzdechy typu: kéž by takových textů měla naše populární hudba více. Podívejme se na ně z hlediska češtiny a překládání, protože proto jsem je uvedla. Jestliže vám tahle čeština nic neříká, nebo se vám zdá příliš lehká, příliš kupletová, odpusťte, ale pak nemáte žádný smysl pro bohatou výrazivost češtiny. Bože, to je ale ošklivě nečeský slovo – výrazivost. Fuj! Slyšíte to taky? Prostě pro bohatou sch opnost vyjádřit cokoli těmi nejrůznějšími slovy. Mimochodem, opravdu se divím, že ještě neplatí – co Čech, to demagog. Myslím si, že snad kromě angličtiny, neexistuje ještě další jazyk, kterým by se dalo říci všechno jinak. A to si nejsem jistá, jestli ta angličtina to umí tak dokonale.
Ale neodbíhejme. Vy pochybovači, kteří kromě češtiny ovládáte ještě nějaký jazyk, slovenštinou počínaje a třeba svahilštinou konče, si to můžete ověřit v praxi sami na sobě. Jestliže se komukoli z vás podaří do kteréhokoli jazyka srozumitelně a obsahově věrně (o rytmu verše se ani neodvažuji mluvit) přeložit alespoň osm libovolně po sobě jdoucích veršů ze Suchého “podivné ulice”, tak vám vlastnoručně vyrobím medaili, i kdybych se na to měla vyučit. Obávám se, že tuhle češtinu přeložit, není v lidských silách. A naopak. Toto dokonalé umění hrát si s češtinou, které Jiří Suchý ovládá záviděníhodným způsobem, je kromě znalosti a citu pro jazyk, který jsme si zvolili pro překlad, základním a důležitým předpokladem pro schop nost překládat vůbec, a poesii zvlášť.
Bohužel, se nesetkáváme denně s překlady Jiřího Suchého, ačkoli schopnost překládat poesii nepochybně má. Naštěstí pro nás, má i jiné schopnosti snad i výrazněji tvůrčího charakteru, a proto mu můžete to, že nepropadl překládání, odpustit. Říkám záměrně “můžete”, protože já mu to odpustit nemohu. Já, na rozdíl od vás, jsem nemocný člověk. Člověk nemocný překládáním. Protože, když si přečtu báseň, která mne zaujme, tak téměř nejím, nespím, nevnímám, dokud se mi nepodaří ji vyjádřit v češtině. Alespoň tak, nakolik mé, zdaleka ne dokonalé, znalosti stačí. A proto v skrytu duše pevně doufám, že i Jiřího Suchého tato choroba jednou přepadne. A že to bude forma akutní i vleklá, a hlavně nevyléčitelná.
Koncepce
Jenom se, pros ím vás, nelekejte toho honosného názvu. Vy, kteří se pohybujete někde mezi mnou a nepečlivostí, se nebojte, že vás budu unavovat a mást nějakým přesným plánem. A vy, částečně nebo dokonale pečliví, se smiřte s tím, že koncepce jakákoli a čehokoli není moje parketa. Chtěla jsem tím názvem pouze naznačit, že – vědoma si závažnosti zvoleného tématu (hle, jak to zní najednou vytříbeně), - jsem si koncepci připravila, ale nevím, jak to dopadne.
Já, když začnu plést čepici, tak z toho vyjde svetr na pětileté dítě, když začnu ponožky, je z toho zcela vědomě šála nebo palčáky, a když se pustím do dámské vesty bez rukávu, tak určitě obšťastním někoho ze svých přátel pánským svetrem s vyplétaným norským vzorem.
Ale nemyslete si, že jsem tak jednoduše jednostranná. Když začnu vařit guláš, tak večeříme něco mezi čínou a provensálským masem, a když se vydám na objížďku jihočeských rybníků, tak se vrátím z dovolené s konstatováním, že na tom Slovensku je opravdu krásně. Jednoduché příklady jako: jdu do kina – skončím v ho spodě, vynechám, a s vyprávěním příhod jsem na tom, je-li to vůbec možné, ještě hůř, než Švejk.
Protože vám však, alespoň převážně, nechci vyprávět příběhy, tak snad budete ušetřeni nejhoršího. I tak vám po přečtení těch několika stránek už musí být jasné, že tahle knížka může klidně začít jako detektivka a skončit jako limonádový román, a přesto může opravdu pojednávat o tom, jak se překládá poesie.
Tak, a tady se holka zastav.
Konečně jsi se dostala k tématu, tak se ho drž.
Tedy koncepce. Ač se to zdá být neuvěřitelné, v téhle knížce budou hlavně překlady. Překlady poesie především z ruštiny a bulharštiny. Jiné jazyky neznám tak dobře (tedy neznala jsem v době, kdy jsem toto psala – pozn. autora.), abych z nich mohla překládat.
Budou to překlady básníků klasických, více méně klasických, více méně současných i současných. Mezi tím si o těch překladech budu s vámi trochu povídat. Možná trochu víc, ale snad se časem unavím.
Buďte bez obav, k poesii se dostaneme. To je to, oč tu běží.
Začnu tématikou zemědělskou, nebo spíš rolnickou, nebo něčím přibližně v tom smyslu. Pak přijde na řadu poesie lyrická, až milostná. Taky mám v plánu něco o odcizení. Pak bych se chtěla vrátit k tomu patosu, o kterém jsem mluvila na začátku. Chtěla bych uvést na příkladech, které b ásně mne provokují k překladu svou formou, nebo tím, čemu já říkám, že obsahují zvrat. Zmíním se i o básních, podle mne, výrazně angažovaných. Pokusím se vám vysvětlit, proč se mi mnohem hůře překládají básně krátké, sevřené a s pevným rýmem. Taky bych vám chtěla ukázat, jak lze některé básně či verše přeložit v několika verzích, z kterých si pak nemůžu vybrat. Prostě vám k těm překladům namíchám něco ze své překladatelské kuchyně.
Vlastně by se tahle knížka neměla jmenovat “Jak se překládá poesie” ale “Jak já překládám poesii”. Doufám, že to nebudete brát jako komerční lákadlo. Nebylo to s tím názvem tak myšleno. Prostě mi to líp znělo.
Ale vraťme se ke koncepci. Ještě vám dlužím seznam překládaných autorů. Z ruských to jsou: Puškin, Vanšenkin, Matusovskij, Jevtušenko a Lermontov; z bulhaských: Javorov a Davidkov.
Pokud ovšem tuto knížku budu sepisovat dostatečně dlouho, nemohu zaručit, že těch autorů nebude více. Pro ty pečlivé z vás slibuji, že dodatečný seznam v tom případě uvedu na závěr.
***
Dnes už si opravdu nejsem jistá, jestli báseň P. K. Javorova Na poli byla první, kterou jsem začala překládat a tím pádem vůbec první, kterou jsem kdy cílevědomě přeložila. Ale nebyla-li první, byla rohodně jednou z prvních. Tone mi to již v šerém dávnověku. Jen díky tomu, že mi vůbec nesejde na tom, kolik je mi let (člověk je totiž podle mne tak mladý, kolika bláznovství se v životě dopouští), se mohu takhle veřejně přiznat, že jsem Javorova začala překládat někdy před pětadvaceti lety.
Bylo mi tenkrát osmnác t, mé znalosti bulharštiny byly čerstvé a rozsáhlé, a obojí do jisté míry ovlivnilo jak kvalitu překladu, tak výběr materiálu. V té době mne zejména zajímaly takové věci, jako náhlá a úplná milostná vzplanutí, poslední soud, konec života a pocit osamocenosti, což poznáte bezpečně sami, když si přečtete všechny Javorovovy verše v této knize.
Čerstvost a rozsáhlost znalostí bulharštiny pak měly za následek to, že jsem nebyla občas schopna dost dobře posoudit, jestli to, co jsem napsala, zní ještě bulharsky, nebo už česky a nutně to muselo vést k více či méně postřehnutelné kostrbatosti českého překladu.
To samozřejmě ovlivňovala i moje úporná snaha držet se vždy co nejvěrněji předlohy. Což je vlastnost při překládání nutná, chvályhodná, bohužel často opomíjená, ale současně velmi dvojsečná. Každý překladatel poesie, který dobře ovládá původní jazyk, se neustále pohybuje na tenké hranici mezi věrností originálu a čistým zněním jazyka, do kterého překládá.
Nakolik se mi podařilo se na této hranici udržet před pětadvaceti lety, v jejich průběhu a dnes, bude moci posoudit sami, i když vy, kteří neumíte bulharsky a rusky (a těch bude většina), budete moci registrovat vybočení pouze v jednom směru.
Ale vraťme se k Javorovově básni Na poli.
Okouzlila mne hned z několika důvodů.
Především základním rozporem, daným už samotným námětem. Ať mi literární kritici odpustí, jestli se mýlím, ale podle mne byl Javorov typický intelektuál, neřku-li dekadentní romantik. Čistota vyjádření námětu, tak odtažitého pro intelektuální zaměření, je pozoruhodná.
Kromě toho má báseň stavbu malého, uceleného a sevřeného hudebního díla. Opakování nosných či vedlejších melodií, ať doslovné nebo ve variacích, mne osobně uchvacuje, jak v hudbě, tak v poesii.
A pak je tu to, čemu já říkám, členění uprostřed verše. Totiž když věta či myšlenka končí uprostřed řádku a v jeho druhé polovině začíná nová. Když se s tím v originálu básně setkám, vždy se to snažím v překladu věrně dodržet. Členění tohoto druhu, pokud není na úkor srozumitelnosti, podle mne přidává textu na dramatičnosti a provokuje a okouzluje a láká mne z překladatelského hlediska, protože je mnohem těžší ho dodržet, než ho vynechat. Setkáte se proto ním v mých překladech velmi často, ale báseň Na poli je tímto členěním typická. Ostatně, posuďte sami, jak se mi podařilo zvládnout její český překlad.
Ještě bych chtěla dodat, že to byla báseň, která se mi nepřekládala snadno, ve smyslu najednou. Strávila jsem nad ní několik dní a ještě asi po půl roce jsem se vracela k její úpravě. Dovolte mi, abych při této příležitosti poděkovala jednomu významnému představiteli naší literární kultury, říkejme mu, jako my tenkrát, Michal, který mi jednou svojí konkrétní připomínkou pomohl po tom půl roce dát básni její definitivní podobu.
Javorov
NA POLI
Než noc zbledne na úsvitě,
jdi a orej, orej hbitě…
Nezbude než na nahotu.
Kašlu na tu bídnou slotu!
Neusnuv vstáváš. Po nebi pluje
bělostný měsíc, hluboká noc je.
Hlava ti ztěžkla, spánek ti vadí,
opuchlá víčka svírá ti pevně.
Vzkříšení je tu. Rozpuklá země
semeno čeká a dny se řadí.
Rychleji, pospěš, zapřahej koně!
Souseda slyšíš, jak s tebou vstane.
Na jedním volem těžce bič zvedneš
a rádlem ryješ do ztvrdlé země…
Teprv až mlha z pole se zvedne
a slunce svitne, potom si sedneš.
Na krátký čas
snad pokoj je
a znovu zas
Vje…
Vje, volku, vje!
Celý den jak na úsvitě
zase orej, orej hbitě…
Nezbude než na nahotu.
Kašlu na tu bídnou slotu!
Do vůně květů pak vstane ráno
a ovčák s písní vyhání stádo,
pobledlý východ v nachu se ztrácí,
v každičkém křoví zpívají ptáci.
Z celé té krásy je nějak těžce.
Proč je ti smutno z ovčáckých písní
a hruď ti něco svírá a tísní,
jako když srdce dál už bít nechce?
Poledne je tu. Slunce je plamen,
co sálá v zimě z vyhřátých kamen
a pot se málem už vaří v týlu.
Únava strašná na tebe padá,
s pomocí boží narovnáš záda,
jako bys dál už neměl mít sílu.
S cibulí chléb
tvůj oběd je
a znovu hned
Vje…
vje, volku, vje!
Do hrobu než uloží tě,
stále orej, orej hbitě…
Nezbude než na nahotu.
Kašlu na tu bídnou slotu!
Domů se vracíš z poslední síly.
Už z dálky slyšíš, jak ženy kvílí,
nad celou vískou úděs se nese.
Co se to děje? – strachy se třese
tvá hlava prostá. A ono, hrome!
Výběrčí daní dneska je tady,
sedláci, jak když zimnice řádí,
dávají všichni. Kdo má i kdo ne.
Výběrčí bere, neptá se dlouze
a ty se modlíš v marné své touze
peníze aby padaly s hlavy
a ne vši pouze. Nic nepomáhá!
Sakruješ tak, že bolí tě hlava.
Potom jdeš na dluh pít do hospody.
Sekera ať
pořádná je…
A zítra zas
Vje…
vje, volku, vje!
A hynem tak,
jak život jde.
Tak koukni jak:
Vje…
vje, volku, vje!
|
