Tanečky slov v rouše z nikotinu,

mezi své druhy další vajgl pad´,

vzduch voní marnem a přesto ještě rád

sem vkročí každý, kdo chytil slinu -

- v závětři počká, až den dokoná,

s pyskem přisátým k pivu či vínu.

Podlaha skřípe pod vahou stínu

a já tu zkouším vzývat Villona.

Jalové vize chtivého klínu,

z obrazů "vášně" v kusech padá chlad,

na trůn se sám král Otupělost vkrad´,

sny chcíply, na rakev hoďme hlínu,

ráno pohřební obřad vykoná.

V páchnoucím šatu z čerstvého splínu,

do klopy vetknu si kocovinu -

- tak půjdu zase vzývat Villona.

Rozteklá tvář, hrouda parafínu,

cos jí to čase, schystal za náklad?

Zatím se zkouším přiopile smát,

i když tak sotva skryju chuť blínu,

jež na jazyku vždy své vykoná.

Přestal jsem už věřit na nevinu,

na božím klíně když nespočinu,

tak aspoň zkouším vzývat Villona.

Přiznát si musím však na rovinu -

- má maličkost v tom není výkonná;

být molem, slova jsou z naftalínu,

ale i tak - dokud nezahynu,

nehodlám přestat vzývat Villona!