Tato Puškinova poema rozcupovává na kousky náboženské dogma o neposkvrněném početí Panny Marie!!
Prosím proto každého, kdo dosud nevěděl, že Puškin byl bezvěrec a nemrava, a koho by se naprosté znesvěcení tohoto tématu mohlo jakkoli dotknout,
NEČTĚTE TO!!!
Gabriel teď po odvedené práci
zpět k nebesům se unaveně vrací.
Bůh důvěrníka ihned přivítal
a vyptává se, trpělivost ztrácí:
“Vše, co jsem mohl, to jsem udělal.
Zasvětil jsem ji.” – “No a?” – “Připravena.”
A nebes pán, bez jediného slova,
opustil trůn a pouhým mrknutím,
propustil všechny, jako Homéra,
když početné chtěl k smíru donutit;
však víra Řeků dávno zhynula,
Zeus se ztratil, svět je moudřejším!
Vzpomínkou živou ještě opojená
Marie v skrytu ticha rozjímá,
klid na loži ji zvolna objímá.
Však v duši ještě touha rozvířená
a něha mladou hruď ji spaluje.
Tichounkým hlase Gabriela volá,
dar jeho lásce tajně slibuje,
přikrývku rozpačitě odhodila,
sklopeným zrakem bělost svého těla
tak jemně krásnou náhle shledává
a nahotě se s potěšením oddáv á.
A přitom stále ještě něžnou slastí
zajatá hřeší ve svých myšlenkách,
ten pohár vychutnává s nevinností.
Satanův výsměch však zní v ozvěnách!
Copak to? Bělostný, rozčepýřený,
holoubek něžný se v okně objeví,
nad dívkou rozpačitý zakrouží
a něhyplné zvuky vyluzuje,
pak mezi kolena se pohrouží,
nesměle se v růži pohybuje,
natřásá se, klove a tancuje,
nožkami i zobáčkem tam pracuje.
On, to je on! – Už seznala
Marie, koho v téhle chvíli vítá;
kolena stiskne, rozechvěle vzdychá,
vzkřikla a hned se modlit začala,
a holub, jist si, že k vítězství spěje,
vrká a celičký se láskou chvěje,
pak padá, lehký sen ho objímá,
a kvítek lásky křídlem přikrývá.
A uletěl. Marie pomyslí si
unaveně: “Jak zvláštní věci!
Jeden, dva, tři! – což klidu neznají?
Ta r ozrušení přestála jsem stěží
v jednom dni poznala jsem potají
lásku ďábelskou, andělskou i boží.”
|