|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Neříkej mi tak
Úzká linka světla se prodrala prahem z poddveří a lezavě se plížila po hladkém povrchu linolea až ke kovové posteli. Chodba uvítala čerstvé návštěvníky v celé své neútulné snaze vyvolat dojem spořádaně tvářícího se obecního bytu. A zatímco dusot několika párů bot tlumil špinavý koberec, rozjařené hlasy jejich majitelů nemělo co tišit a ani se o to nikdo nepokoušel. Smích, nesrozumitelné huhlání chrapláku, několik kýchnutí a pět různých nadávek, to vše se vplazilo škvírou mezi dveřmi do pokoje vedle chodby. Vetchá matrace prověřila pružnost drátěného roštu. Malý chlapec se posadil na posteli. Nehodlal vstát a jít se podívat, co se venku děje. Nebylo to třeba. Každý ze tří možných scénářů znal nazpaměť. Tohle byla dvojka.
Už zase byla opilá. Tento týden překonala svůj osobní rekord - ani jediný den neviděla za střízliva. A tak seděl bez hnutí, civěl ke dveřím, za kterými se odehrávalo následující divadlo: Matka přišla ve společnosti několika kumpánů, co měli buď zásobu kvalitní vodky, nebo čehokoli, co se dalo šňupat, kouřit či vypít. Rozveselena svým úlovkem, odhodila v předsíni svůj zánovní kožich, vyzula kozačky s rozeklanými podpatky (část zdiva se opět o trochu víc vydrolila) a s dětinským hihňáním se svalila do náruče nejbližšího chlapa. Pak se všichni doklopýtali do obývacího pokoje, který byl tak důkladně obýván, že stopy z předchozích večerů se už dlouho nikdo nenamáhal uklidit.
„Jušo!“ Zaječela a snažila se vymanit z objetí nenechavých rukou.
Nepamatoval si, že by mu kdy řekla celým jménem. Zásadně používala tuhle hroznou zkráceninu. Ničila tak poslední stopy, které ještě zbývaly po jeho otci.
„Jušo, kde sou cigára?“
Neodpověděl. Jen si přitáhl kolena blíž k tělu a pevně je objal rukama. Odpovědět znamenalo přidělat si další potíže. Když by řekl pravdu, seřeže ho, když zalže, tak to stejně pozná a seřeže ho taky. Těžko bude obhajovat, že poslední balíček prodal po kusovkách, aby měl na jídlo. Prostě jen doufal, že některý z jejích společníků je mít bude a ona přestane otravovat.
V ten moment rozrazila dveře.
„Jušo!“ Halekala.
„Neslyšels? Kde sou?“
Zoufalý pokus schovat se pod deku a předstírat, že spí, se mu nepovedl.
Teď už nemělo cenu se schovávat před tím, co mělo následovat. Jako obvykle vydržel těch pár ran a nadávek. Zvykl si a otupěl. Už si ani nevzpomínal na doby, kdy si přál, aby mu zpívala nebo houpala v náručí. Odevzdaně přijal - pro jiné - děsivou přítomnost jako něco naprosto běžného a všechny dřívější sny považoval za projev slabošství.
Než za sebou práskla dveřmi, ještě se otočila, aby na něj vrhla jeden ze svých pohledů plných obvinění, že ho vůbec kdy zplodila. Ani ji nemusela říkat. Tu větu, kterou tak strašně nenáviděl. Pokoj se opět propadl do tmy, jen úzkou škvírou mezi dveřmi a prahem probleskovalo světlo z chodby.
Netušil, že to byla poslední noc v jeho posteli. Za několik hodin poté ho probudilo bušení do dveří, řev a nezbytné divadelní číslo zastrašování, které sehrála státní policie pro ostatní obyvatele domu. To zabíralo naprosto spolehlivě už od dob brežněvského patrolátu. Nikdo se neopovážil podívat, co za hrůzu se na třetí etáži děje. Policejní akci sledovalo jen zbabělé pomrkávání dveřních kukátek.
„Domovní prohlídka, otevřete,“ zařval velitel ze stáda ozbrojených mužů.
Dřevo se u kliky rozštíplo, zámek povolil.
Zástup policistů se postupně vměstnal do malého bytu. Zatkli matku i s jejími společníky a okamžitě jim nasadili pouta. Jeden cosi drmolil o důvodu prohlídky a ostatní rozhazovali po zemi všechny věci, které jim přišly pod ruku. Vzduchem najednou létala hromada papírů, fotografií i peří z polštářů. Dva se činili opravdu svědomitě. Přímo narkoticky prohledávali každou skulinu a kout.
Juša stál bosý na vyšlapaném zrohovatělém koberci. Do chodidel ho píchaly malé ostré kamínky natahané v podrážkách bot policajtů. Zíral na policisty, jakoby se ho to netýkalo. Najednou si připadal jen jako vnější pozorovatel, nezaujatý čtenář, který listuje knížkou. Byl to tak osvobozující pocit!
„Co čumíš!“ Vyštěkla na něj nevrle matka. Měla šedé kruhy pod očima, mastnou pleť, povislou kůži nad víčky a splasklé pytle pod nimi. Brázdy vrásek se táhly přes celé čelo až k odbarveným skráním. Gravitace byla v jejím případě nemilosrdná. Čtyřicítce mohla zamávat sbohem - vypadala na sedmdesát. Úplný nájemník hrobu.
Ozbrojenci z razie trojici spoutaných dostrkali před sebou až na chodbu, kde se jich ujali jejich kolegové v ošoupaných oblecích. Byl to pravý výkvět moskevské milice, co si honosně nechávali říkat detektivové. V překladu to byla banda blbů s maturitou z milosti.
Na dveře nalepili úřední dopis s nezbytným velkým kulatým razítkem. Juša přelétl v rychlosti jen nejtučněji vytištěný řádek: Byt se z úřední moci zabavuje.
To byl pro něj největší šok. Mnohem hrozivější než zjištění, že matku nejspíš zavřou za prostituci, distribuci drog, příživnictví a jistě jí přišijou i nevyjasněné krádeže v okolních lokálech.
„Slyšel jsi mě?“ Zopakoval svou otázku velitel zásahu.
Teprve teď mu Juša věnoval pozornost. Očima se odvrátil od dveří s připevněným nařízením a upřel je směrem k němu.
„To,“ velitel ukázal na upjatou ženu v pleteném baretu s vyzáblou špičatou tváří nápadně připomínající Kaščeje Besměrtnyho z pohádky Čudnoje ozero, „... je soudružka Kuljanovová z eS Ú eN eN*.“
Soudružka byla kostnatá, suchá, bezbarvá a především poplatná současnému hroutícímu se režimu. Stejně jako většina žen ze státní správy neopomněla důležitě vytáhnout další „bumažku“ ozdobenou pěticí razítek.
„Půjdeš se mnou, kluku,“ ukázala na Jušu prstem babušky Jagušky. Teď už nepřipomínala pohádkového kostlivce, skutečně se jím ve vyplašených dětských očích stala.
Věděl, co ho čeká. Dětský domov, který není ani domovem a už vůbec ne pro děti.
*(Státního ústavu pro nezaopatřené nezletilé v Moskvě)
|
|
|
