Blížily se vánoce, všude vládla sváteční atmosféra a rodiče byli najednou jiní. Tatínek pobrukoval vánoční koledy, maminka zvedala sice oči v sloup, ale usmívala se. Mračila se jen naoko, zvláště když přistihla někoho, jak krade vánoční cukroví. „Ještě to není hotové, to nemůžeš počkat?“ říkala. Tatínek zdobil stromeček a já mu pomáhala. Když mi náhodou upadla nějaká vánoční ozdoba, řekl jen: „ Opatrně Vlasti,“ a dál se usmíval. Neměla jsem ráda svoje jméno, protože bylo takové klučičí. „Vlasta“, ale na druhou stranu lepší než aby mi říkal „prcku“, což byl můj o pět let mladší brácha.  Ten den byl nějaký zvláštní již od rána. Pamatuji si to i po mnoha letech. Všichni se usmívali a byli milí, jen bratr dnes zlobil o poznání víc. Všude se motal a překážel.

       Konečně bylo vše připraveno a hotovo. Byl u nás zvyk, že se prostíralo o jedno místo navíc, kdyby někdo náhodou přišel.  Maminka připravila tedy pět talířů a pět příborů. Co kdyby. Tatínek si oblékl bílou košili a kravatu a maminka krásné dlouhé šaty. I já s bratrem jsme se museli převléknout.  Tatínek zapálil svíčky a poděkoval bohu, že jsme se všichni sešli. Maminka nalila rybí polévku a popřála dobrou chuť. Já jsem však už byla netrpělivá, jak to bude s dárky.  Potom maminka přinesla mísu bramborového salátu a nandala tatínkovi a pak postupně nám. Popřála nám dobrou chuť a dodala, abychom byli opatrní na kostičky. V tom se ozval můj malý bratr: „A babičce nedáš salát a rybu?“. „Jaké babičce?“ zeptala se maminka. „No téhle babičce,“ dodal bratr a vidličkou ukázal na prázdné místo u stolu. Maminka i tatínek se na sebe podívali. „Jakou babičku myslíš Lukášku?“ zeptal se otec, protože také žádnou neviděl. „Babičku z Berouna přece,“ řekl Lukáš se skloněnou hlavou. Lukáš totiž nevěděl, že babička před necelým rokem zemřela. Rodiče se na brášku dívali dost překvapeně. V tom začal Lukáš brečet, že prý když babičce nedali ten salát, tak že odešla. Já jsem byla dost zmatená a hlavně jsem si tenkrát myslela, že to dělá schválně, aby upoutal pozornost. I když se pak brácha uklidnil, rodiče již nebyli tak veselí jako předtím. Rozdali jsme si dárky a já si začala hned číst knížku, kterou jsem dostala. Maminka šla do kuchyně uvařit kávu. Již se nepamatuji, proč jsem za ní vyběhla, ale viděla jsem, že v kuchyni pláče. Utřela si slzy a řekla, že to nic není. Já si tenkrát myslela, že je to kvůli bráchovi, který pokazil vánoce.

      Po letech jsme s maminkou o tom mluvili. Překvapilo mne, když řekla, že babičku sice neviděla, ale cítila, že tam je. Já sama mám dnes někdy pocit, že se moje maminka občas na mne zajde podívat. Když přijdu domů tak pro jistotu pozdravím i když vím, že doma nikdo není.  Co kdyby.