Byla tmavá noc. Taková ta bezměsíčná temná noc. Byla skoro půlnoc, když jsem opustil skromně osvětlené venkovské nádraží a vstoupil do tmy. Pomalu jsem kráčel temnou ulicí a poslouchal zvuky kolem. Je zvláštní, že i když člověk nevěří na duchy a strašidla, tak má v takovéto situaci velice zvláštní pocit. Srdce mi bušilo a podvědomě jsem zrychlil, abych byl co nejdříve doma. Procházel jsem právě parkem, když jsem zaslechl podivný zvuk. Zastavil jsem. Nějaký velký pták se šustěním křídel mi prolétl nad hlavou a opět bylo ticho. V dálce se ozval kostelní zvon, který odpočítal půlnoc. Pojednou se přede mnou objevila postava muže. Zastavil se aby si zapálil cigaretu a plamínek zápalky na malou chvilku osvětlil jeho tvář. Byl to starší muž se zarostlou tváří a zvláštním výrazem v očích. Všiml jsem si, že mne pozoruje, když jsem jej míjel. „Proč si mne tak prohlíží,“napadlo mne a můj nepříjemný pocit se změnil v podivný strach. Postava zmizela v temnotě a všude panoval nezvyklý klid. Konečně jsem byl doma. Asi bych na tuto příhodu zapomněl, kdyby tu noc o šedesát kilometrů jinde nezemřel můj děda.
Byla zima. Byl jsem na vojně a dostal jsem volno k opuštění posádky. Cesta z Havlíčkova Brodu až k nám trvala několik hodin. Snažil jsem se usnout, ale v přeplněném vlaku to moc nešlo. Myslel jsem na to, jak se vyspím a na maminčin jablkový závin. Bylo hodně po desáté večer, když jsem vystoupil z vlaku. Sníh vrzal pod nohama a měsíc byl v úplňku. Přemýšlel jsem o teple domova a o horkém čaji, když jsem si všiml podivné postavy stojící na rohu měsícem osvětlené ulice. Teprve nyní jsem si uvědomil, že tu tvář jsem již někde viděl. Podíval jsem se na něj a všiml si zarostlé tváře a zvláštních očí. Přepadl mne podivný strach, nebo spíš velmi nepříjemný pocit. Ten pocit se mne držel, i když jsem již dávno seděl doma v teple a popíjel horký čaj. Druhý den, přišel telegram, že v noci zemřela babička.
Bylo léto o mnoho let později. Byli jsme s rodinou na dovolené v podnikovém zařízení na Nové Živohošti. Koupání výlety po okolí, hlavně klid a pohoda. Jednou večer jsme se šli projít k náměstí, kde byly kolotoče a střelnice. Cestou domů jsem zahlédl opět onu podivnou postavu. Tentokrát jsem ihned začal tušit, že se něco děje. Snažil jsem se, aby nikdo nepoznal, že mám strach, ale manželka něco tušila. Nakonec jsem jí musel říci pravdu. Nevěřícně na mne koukala a asi si myslela, že jsem se zbláznil. Druhý den mi na recepci volal bratr. Přišel telegram, že zemřela otcova sestra.
Po několika letech jsem viděl tu postavu znovu. Tentokrát jsem to ale čekal. Otec byl již několik měsíců vážně nemocen a věděli jsme, že je to nevyhnutelné. Přesto to setkání ve mne vyvolalo opět nepříjemný pocit. Uvědomil jsem si, že to co mne celá léta tak děsilo, bylo to, že postava jakoby neměla oči, jen tmavé důlky. Od té doby jsem jej již nikdy neviděl, i když v rodině zemřelo několik příbuzných. Dodnes je ta vzpomínka pro mne opravdu velmi nepříjemná. |