|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Potkali jsme pána vypadajícího jako bezdomovec. Po našem pohledu jsme s hrůzou i obdivem spatřili otevírající se ústa plná úlomků kamenů z tisíciletého kamenolomu, téměř vyčerpaného, a pořád čerpajícího energii z okolního světa. Přišel k nám a promluvil: žiju náměstím již řadu let, bydlím na náměstí i mimo, abych byl co nejblíže pravdě, vzpomínkám, dějinám, lidem dobrým i špatným, dobře oblečeným, oblečeným jako já, protože mě zde opustila má životní láska. Řeknete nám o ní více?, zeptal jsem se. Mlčel a po dlouhé době pronesl: prožili jsme spolu deset nádherných let, objevovali sebe v jeskyních hrami na stalaktity a stalagmity, ve finále jsem dokončil stalagnátové spojení já, stáli spolu na úpatí probuzené sopky, srovnávali vrcholy hor s mým mužstvím, zasněžené kopce s krásou jejích planoucích očí a mrňavé uličky měst s tajemnými zákoutími obdivovaly naše fantastické orgasmy. Každý okamžik jsme si vycházeli vstříc, plánovali rodinu, hodně dětí, jak říkala ona.
A pak se něco pokazilo.
Povíte nám o tom také? A on měl slzy v očích, vzpomínky jej nahrbily, celý se schoulil před světem, ranami osudu, ty na něj dopadaly vzdálenou ozvěnou, echem, které ničilo svým útokem, drtilo na kousky, tříštilo kosti, mysl, city, srdce, a on stál, pobledlý, v očích prázdnotu, jeho zrak se díval skrz nás, namotával do svého , chvílemi chraptivě vydýchl, aby opět pokračoval: našla si pár přátel, ti ji začali přemlouvat, aby s nimi navštěvovala jiné akce, jiná zařízení, v kteroukoli denní i noční dobu. Někdo najednou zatáhl za páku výhybky a její srdce, cit, mysl, vše začaly měnit směr osudu. Vzdalovala se nenávratně, několikrát jsem je zahlédl, byla to pro mě druhá půle osudu, druhá část hodiny, co dává sbohem, patří jiným, já již začínám být pouhý divák, zpočátku v první řadě, pak se řada sune dozadu, řídne, zůstávám osamocen, sedím na kraji, schoulený statista, kterého křeslo vykoplo ze svých útrob, a kráčím potácivým krokem, přibitým k podlaze, k východu. Stojím před divadlem, mým, stojím zde, zatímco jinde se na jevišti odehrávají scény, které mně ji berou, muži ji drží v pase, objímají, ženy se zákeřně usmívají a ona je mi vzdálená, tak vzdálená. Když jsem jednoho večera procházel náhodně kolem baru, spatřil jsem ji skrz výkladní skříň polosvětů, tělo, poloha, pohyby rukou, výraz očí, mimika ke mně připluly, aby vzápětí zmizely v dalším nekonečnu polosvětů, jeden mi patří se svou lačnou polovinou, a v očích jsem zahlédl třpyt meče. Když vzhlédla naposled, meč byl tak třpytivý, až mě zamrazilo.
Přišel jsem k ní a povídám: snad abychom si ťukli,…, to můžeme, odpověděla, nepronesla nic víc, zabrzděná slova v nás stála, chvěla se ve vzduchu, břicho vypouklého času se dalo do zpětného pohybu, poté spadla slova na zaplivanou podlahu, odkud už neměla sílu se zvednout, říkal jsem si, aspoň JEDNO kdyby,…, nastalo ještě větší ticho, napětí nás krájelo na tisíc kousků a já jsem se těmi slovy prodíral k východu. Pomalu jsem se loudal ulicemi, bez ducha sledoval reklamy, výkladní skříně, dveře otevřené, polootevřené, zavřené a všechny mě najednou zdravily, chápavě se usmívaly, šibalsky mrkaly, v těch pohledech nebylo ani trochu smutku, nýbrž povzbuzení a účast. A já usedl na lavičku, rozhlížel se kolem sebe a šeptal: tolik krásy, tolik krásy! A věděl jsem, že stojí za to žít, jdu dál a…věta se mu přetrhla, sklopil oči, my také a potichu jsme se rozloučili.
|
|
|