|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
U Karlova mostu jsme zahlédli dvě dívky, lehce jsem zamával, jedna odpověděla hrou prstů pravé ruky. Fascinovaně jsem hleděl na krásné pohyby něžných prstíků. Náhle byla ruka tajemnou silou sevřena v pěst, poté otevřena, toto se opakovalo několikrát, prsty vystřelily velkou rychlostí vpřed, jeden vytvořil fakáče, druhá ruka se přidala, po ní přiskočily na pomoc prsty druhé dívky, fascinovaně, ale jinak, jsem hleděl na spolupráci. Daly se do pohybu opačným směrem, vtom náhle jedna zakopla, strhla s sebou druhou a my jsme sledovali válející se změť něčeho.
Zato my jsme nastoupili směr na lepší stranu, já do dětství – s Pavlem i bez Pavla. Pásek se zpomaluje, některé postavy zůstávají na stejném místě, třesou se mým cloumáním celuloidového pásku, já jej konečně spouštím a otevírám oči. Pomalu se otáčím, zjevuje se miniveduta Prahy, dnes máme štěstí, je v symbióze s oblohou, výseky se znásobují, teď si střihnu třeba…Hrad, uličku s mnoha lidmi, náhle proti mně kráčí dvoumetrová, vyzáblá postava s kulichem jásavých vzorů a plackou Mír sobě, úzkých rtů, oči vykřikují skrz víčka lásku, balónek připevněný k opasku nadnáší postavu, která náhle z rozmaru udělá vrtnou sondu do středu města, naruší městskou kanalizaci a voda ozáří celou Prahu. Postava bere chuchvalce lidí pod svou ochranu a já sleduji z dálky Vltavu, jak se mění v potok složený z těl tvořících stotunovou masu, očí vyvolávajících z jednoho konce světa ke druhému smyslnost, myšlenek roztřesených existenční nejistotou, strakatých v koberci nálad, zabalených do staniolu čekání, jak se mění v květináč svržený před chvílí z okna v prvním patře, Vltava je dvojice lezoucí po provazu do desátého patra za zpěvu intimních písní, přivydělávající si rozvážením ranního nákladu mléka pomocí staletého bernardýna.
Spatřím plácek, který na mě čeká věky, lidé si lezou s úsměvem po zádech, snaží se vychválit jeden druhého, snaží se dostat k prvnímu paprsku slunce, ze všech stran na ně číhají směry jejich chování, pospojují sebe pohledy na dálku i na blízko, někteří dopadají zpět na dlažbu, zavěšují navzájem na krk cedulky s písmeny, některá písmena svou vahou klesají k zemi, oni je sbírají a zasunují do řitního otvoru. Po chvíli prosí o svěrací kazajku s náramky, zvláště na duši. Kdosi zacloumá rezatou mříží, pustí všechny ven, nejprve ženu, jež stojí zahalena do černého závoje se zlatou stuhou.
|
|
|
