Chtěli jsme být chvilku sami, ale nebylo nám dopřáno. Za našimi zády se ozvalo vrznutí dveří a vzápětí hlas: tebe jsem už měla. Otočili jsme se. Přicházela žena středního věku, s krásnýma očima, rozcuchanými vlasy, pod očima jí visely jámy nezměrné touhy po mužích. Přistoupila ke mně, poté nás obcházela ze všech stran a na mě sedla spojenými silami hrůza i zvědavost. Potom zašeptala: bylo to v hotelu, ve Vídni, ty jsi objednal pokoj 222, celou noc jsme strávili milováním,…, obrátila se k Pavlovi a zaznělo: tebe už jsem měla, vyznal jsi mi lásku v New Yorku, potom jsme šli pěšky přes celé město, objednal jsi hotel, pronesl jsi tiše, že nemáš moc peněz, dali jsme hodinkuhotel, nic ti nezazlívám, nechal jsi mě roztouženou a odjel na služební cestu, teď tě vidím po třiceti letech,…, za této situace jsme se s Pavlem vzdálili k dalšímu náměstí, spatřili Tebe už jsem měla, přenesla ji neviditelná síla, oslovila prvního muže, zaslechli jsme Paříž, poté před námi defilovala velká města světa, také města, městečka, vesnice, historická místa, zeměpisné názvy, objevilo se několikrát slovo Lhota vyřčené napůl s nenávistí, napůl s láskou, chrlila ze sebe překotně detaily, příběhy lásky vyskakovaly do výše, tancovaly, ukláněly se, jeden zamrkal na Pavla, další přede mnou smekl klobouk, najednou se zapotácely a spadly s rachotem na dlažbu. Okolostojící muži ji se zrcadly v očích poslouchali, zrcadla se posměšně i chápavě natáčela, jeden z nich jí koupil párek v rohlíku, další kávu, jiný trpělivě naslouchal, jeho soused vzal nohy na ramena, ženiny vzpomínky střídaly jedince s dvojicemi, trojicemi, skupinkami i skupinami mužů, žena zrychlovala tempo a zase celá zadýchaná zpomalovala. Náhle vykřikla přestávka a z darů a batohu si pochutnávala. Viděli jsme obrovské krajíce chleba, láhev vody, spatřili pána, jak v ní pomalu probouzel touhu, onu zničující touhu, která ji přivedla sem, měli jsme s kamarádem plné ruce práce, abychom ji udrželi oblečenou, objímala a hladila svá prsa, dotýkala se svého ženství a my si uvědomili, co znamená touha ženy, krása, která se skrývá tam dole, jež dovede být přirozená i nalomená, kolik přirozených a nalomených je na světě? Posunovali jsme obrázky jejího příběhu nazpět, přemýšleli, kde nastalo rozlomení, ničemu jsme nerozuměli stejně jako všichni okolo. A potom se stala zvláštní věc. Žena se náhle vymanila z kruhu mužů, mužů s kalkulačkou citů v rozkroku, slintajícím pohledem, mužů obviněných z krácení daně citu, nepotrestaných za puklá srdce, mužů samců, mužů básníků, mužů zlých, vypočítavých, mužů, kteří sledovali privátní divadlo, aby své pokřivené zážitky šířili v pokřivenějších podobách dál. Přistoupila k nám, z krku sňala řetízek s medailonem a podala mně ho. Po otevření jsem spatřil podobiznu muže a pod ní den, měsíc, rok, ukázal vše Pavlovi, ten přikývl, oba jsme pohledem pohladili ženu, ona se otočila, pomalu odcházela, kolem nastalo ticho, jež šeptalo úryvky neznámých textů, mělo podobu prázdných očí, vyšeptalý hlas, náhle se zjevilo napůl svlečené se střevíci různých barev a rozměrů, s rukou zvoucí k následování. Stalo se semaforem zhasnutých světel, umělou květinou usazenou v náručí živé.
Po jejím odchodu se slova roztáčela jako kola starého stroje, přemýšleli jsme o jejím osudu, osudu ostatních žen, kolik jich zmizelo v jámách osudu, kolik zůstalo a směřovaly k bohatství, moci, za kterými se skrývala chiméra lásky.
|
