Rozhovor s nocí

 

Ó noci rozlíbaná zrcadélky hvězd,

co na vrcholky borovic se věší,

pavoučí sítě mezihvězdných cest

se na zbloudilé naše duše těší.

 

A ony, tulačky, aniž by se ptaly

jen víčka sklopíme, dávají se v let.

Ohlídej ty neposedy malý,

Ať se nám s rozbřeskem zase vrátí zpět.

 

                      * * *

 

My zatím upoutáni v přítomnosti dnů

své vize přivazujem na oprátky

a bojíme se oddávat se snům

a bojíme se navrátit se zpátky

 

do tvojí náruče modré až k obzoru,

opilou závratí nechávat se vést,

ze dna všednosti stoupat nahoru,

rozpětím křídel smět dotýkat se hvězd.

 

Snad jen pokorně a tiše mezi řádky

problikne nám občas nepopsaný list.

Kdo ještě dnes věří na pohádky?

Dokážeme ještě mezi řádky číst?

 

Nevím, sama pobloudilá, už se neptám,

otevírám náruč v slepé závrati.

Svoji duši podstupuji hvězdám

a věřím, že se s nimi neztratí.