Bezradnost

 

Měsíc, to matné zrcadlo,

které jas slunce chtivě polyká,

teď bílým terčem do oken mi svítí

ukradenou tváří klauna.

 

Jak oranžový pomeranč

se ještě před chvílí

nad obzorem válel.

 

Teď s větrem v zádech

se klopýtavě pachtí

po mléčné dráze,

v marné snaze dohnat Velký vůz.

 

Ráno, jak perlová spona

připíchnutá na plášť Noci,

ji doprovodí na druhý břeh nebe

a dál bude dychtivě sbírat

odlesky slunce,

svítáním zametené pod práh obzoru.

 

Já tady zatím,

poblázněná jeho lživým stříbrem,

sbírám rozsypaná písmena svých nadějí

a pečlivě je kladu na dna

jeho vyschlých moří,

abych alespoň trochu rozptýlila

svůj i jeho smutek.