|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
PROLOG
Zamlklý farář, má prázdnou sklenku,
mrazivý severák zpívá si venku,
objedná další - sic zpit je už zcela,
za dvacet sekund má odbíti celá...
Zvonice dnes bude poprvé zticha,
farář má zvonit - je hodina lichá -
dnes nikdo nezvoní nahoře ve věži,
severák s mrazíkem u zvonu soutěží
o to kdo prázdnou věž nejvíce zasněží...
Nečas si píseň zlou zpívá dál,
zabraný do zpěvu - zimní je král,
nikomu jinému do zpěvu není,
na smích teď nebude pomyšlení.
Nevíte co je zde příčinou smutku?
Farář vám poví, ze zármutku,
co se tu stalo, proč zvony dnes mlčí,
velký hřeb hříchu mu ze srdce trčí.
Smutný ten člověk v černé kápi,
ještě se jednou pořádně napil,
pak sklopil oči a nadech se, začne.
Kolem něj tlačí se publikum lačné...
KAPITOLA PRVNÍ
Ann vidí obláčky, bílé a líné,
za nimi další, stejné a jiné.
Plují si oblohou v tichounkém stádu,
bělouncí beránci tvořící řadu.
Ann rukou bolavou podpírá bradu...
V autě je zima a tak choulí se do rohu,
paprsek slunce jí dopadl na nohu,
naposled v životě polaskal tělo,
které pak v temnotě dožít mělo.
Slunce pak zapadlo, nevyšlo dál,
od doby této si ďábel s ním hrál.
Vyšlo až později, více ne pro ni,
teď je jen smutné a deštivě roní,
nad mlžnou krajinu občas se skloní.
Vraťme se zpátky, k její cestě.
Začala v dalekém cizím městě,
začala smutně, pláčem snad,
Víte proč? Nevíte?
Neměl bych lhát:
skončí vždy špatně ten - kdo ji měl rád.
...
Ann vidí dozadu - vzpomínkou sténá,
v šokovém oparu matka němá,
otec je za ní a chrčí jí do ucha,
v očích jen úzkost a oddanost bezduchá.
Pod vrakem auta tu scénu zhlédla,
tvář rudá od krve hrůzou jí zbledla,
pak už jen nářek a sirénu slyší,
netušíc, že bolest neutiší.
Osud jí rodiče krutě vzal.
Mrtvi jsou, ona však musí žít dál.
Sestra jí veze do malé vesničky,
ve snaze vyhnat pohřební písničky,
ve snaze vyhnat jí všechno z hlavy.
Teď Ann jen skládat básničky baví.
Tvrdé a ponuré verše psát,
oplatit bolest svou papíru - nastokrát.
Zápisník, básně, krev z nich teče,
osudu svému neuteče...
Vesnice malebná, vjedou do ní,
zvon vítá příchozí, teskně jim zvoní...
Slunce je za mraky, nevyjde již -
nechce být svědkem, zachází níž
a níž, a níž...
...
Po týdnu v novém domě spíc,
nevyšlo ze srdce jejího nic.
Všechno tam zůstalo, vše co je zlé,
uvnitř té dívenky, splihlé a mdlé.
Ann ve své komůrce většinou psala,
smuteční skladbu svou na papír hrála,
úsměv jí na tváři nadobro zhas,
zatím jej nevrátil ani sám čas.
Sestřička Jamie však začala lépe,
srdce ji teď jenom pro něho tepe.
Student jí uchvátil, nedal jí spát,
do nitra jejího tiše se vkrad.
Byl student vědy lidského bytí,
Jamie se do jeho úkladů chytí.
Netušíc přetvářku podléhá klamu,
přišla blíž k němu a dotkla se rámu,
nevnímajíc obraz samotný.
Není ji divné, že on o nich píše,
divné ji bylo zprvu spíše
to, že se stále jen na city ptal,
co bylo, jak jí je, co bude dál.
Chtěl také vědět o sestře Ann,
chtěl popsat každičký prožitý sen.
Chtěl vědět vše a naléhal na ni,
pokud nic neřekla, neměl pak stání,
odešel, trucoval, nechtěl ji znát,
Jamie pak přišla a mluvila dál, jako už tolikrát.
Bezhlavě mu podléhala a navíc...
O Ann nic neví, teď je jen on,
chce slyšet jeho smyslný tón,
jak mluví, jak dýchá, žije a spí.
Prostinkou pravdu Jamie nevidí.
Nevidí, necítí - nechce ji znát.
To jeho chladné: "Mám tě rád.",
pro ni teď znamená co rajský sad.
...
Ann v domě najednou je tak sama.
Tichá a temná mladá dáma
píše svou bolest pořád dál,
není již nikdo, kdo o ni by stál.
Otázky klade si, odpověd nemá,
společnost dělá jí světnice němá.
Proč já jsem zůstala ušetřena?
Pro co žít, pro co žít, budu snad v hrobě tlít?
Stihnu se před smrtí pro boha proměnit?
Nebo snad nemá cenu jen snít?
Co když jsem prokletá?
Odejdu ze světa?
Přetrhnu svého života nit?
KAPITOLA DRUHÁ
Farář se modlí již dlouhou dobu,
zamyšlen chodí od hrobu k hrobu,
něco jej trápí, ví to jen sám -
ďábel snad, Satan, zavítal k nám?
Sotva se provazu chopí a zazvoní,
panenka Maria z obrazu naroní,
dvě slzy krvavé, skanou jí po tváři,
a slunce nezáří -
- další věc, obloha temná jak krkavec.
...
Ann zatím bolest píše dál,
hřbitov jí potřebnou látku dal,
píše zde verše na ohrané téma.
Co dál, když člověk pro co žít nemá?
Mnohokrát napadla Annie ta věta:
Život svůj skončím, ať je po mě veta.
Napíše sloku a vysloví do větru,
schoulí se do svetru
a píše dál.
Opodál neviděn hrobník stál.
Byl mladý, citlivý, vnímal ji jemně.
Jednou k ní přišel blíž za noci temné,
šeptal jí, radil, verše - jak dál.
Na co se ptala dřív, odpovídal...
A tak se po čase našly dvě duše,
temný stesk po druhém tím druhým zrušen,
oba si dávali víc než si brali,
pod sluncem zteřelým spolu teď stáli.
Pod sluncem zteřelým z jejich touhy,
od konce dělí je okamžik pouhý.
...
Chmury jsou stále, leč není jich tolik,
vytáhl z hrudi jí bolestný kolík,
již může dýchat a též vnímat svět,
stačí jen několik upřímných vět.
Obloha černá je, pro ni však čistá,
procitá, již chce žít, je si tím jistá.
Do deníku pak napsala:
Já jsem teď s ním a on je tu se mnou,
dotyky stírají dobu temnou,
stírají hrozný stín minulých let,
jen jej vzít pod křídla, odejít, uletět.
S hrobníkem, smrtícím, uletět nahoru,
já potom rozrazím smuteční závoru,
on nechá povinnost rozeznít zvon,
jsem tady, ne sama, je tady on...
Následný čas byl krásný jak ona,
z umrlčí květiny lilie vonná,
rozezněl v ní ty radostné struny.
Plavali v rybníce za svitu luny,
vodou se vznášejíc, měsícem opilí,
společně provazem půlnoc zvonili,
když pak zvuk utichl, byli jen oni,
byla tu pro něho, on tu byl pro ni.
...
Radost a smích však nebude věčný,
muka a její splín nekonečný,
souzeno je jí trpět,
v duši mít hluboké rány a krev,
cítit jen lítost, křivdu a hněv,
stane se po létech novým Jobem,
věčnost jí bude mokrým hrobem...
KAPITOLA III.
Jednou je procházka přivedla k oltáři,
on na ni naléhal, aby si klekla,
Ježíš jí přemlouval úsměvem na tváři,
ona však na boha nevěří,
prosebných očí trochu se lekla
a utekla.
Chmury mu zalily srdce i hlavu,
byl silně věřící, chtěl takhle žít,
chtěl s ženou uctívat nebeskou slávu,
že ona nevěří - nechtěl to pochopit.
Pomodlil se i za ni.
Utekla nahoru, začala zvonit.
Pravá jí bolela, střídala ruku.
Panenka Maria začala ronit,
kapky své krvavé při prvním zvuku.
Jemu před očima.
Nejdříve myslel, že je to klam,
pozvedl svíci a přišel k ní blíže.
Maria plakala, viděl to sám,
Ježíš pak odpadl ze svého kříže.
V dáli tichý sten všech svatých.
Annie pak nevědíc skončila práci,
sešla hned dolů a tam divná mlha.
Vikýřem viděla - světlo se ztrácí,
Zkusila ještě zavolat svého druha.
Ticho.
Odešla tedy také.
Druhý den nepřišel, trnula strachem,
opět jí napadal smrtelný sten.
Zápisník její už zapadl prachem,
kdyby snad zavolal, napsal jí jen...
A on...
Seděl tam, přemítal co s tím dál,
je to snad ďábel, měl teď snad prozřít?
Smutně pak celičký večer hrál
na kytaru. Neschopen jediné sousto pozřít.
Nakonec přece jen usoudil...
...
Nic by se nestalo, kdyby jen...
Jamie si přivedla milence domů.
Ann dávno věděla, že je to ten,
který svou práci nadevše miluje,
lásku svou však její sestře slibuje,
ta v jiných dimenzích žije svůj sen
a nevidí.
Ann ve svém smutku, Jamie slepé
neřekne to co je říci třeba:
student k ní necítí lásku již dlouho.
Ani Ann sama však neví, že...
Studentu nechutná denní chleba,
nyní mu na srdce Annie klepe,
ona již zavdaná, leč on zmírá touhou.
A tak nastraží léčku...
...
Ann v ten den byla pryč,
když hrobník přišel k jejímu bytu.
Pod oknem nahmatal maličký klíč,
uvěřil v lásku - v duše skrytu.
Chtěl jí to povědět co nejdřív...
Nalezl její ponurý pokojík,
nevábný, smutný, zatuchlý vzduch.
Přece jen lásce své nevěřil natolik,
pokřižoval se - teď jde s ním Bůh.
Po vrzavých schodech...
První co nalezl byly spisy,
satanské verše, plné bolu.
Zmatky a bludy sepsané čísi,
lekl se, pustil je, utekl dolů...
Vrazíc do studenta stojícího na schodech.
Ptal se jej rozladěn: "Kdo to jen psal?
Tohle jsou verše přímo z pekla !!!"
Student již věděl dřív co bude dál,
odvětil: "To psala Annie - ta bestie vzteklá !
Je posedlá ďáblem!"
Vesnicí pod nebem tmavým jak noc,
postava prchá jak nejrychlej může.
Hlasitě svolává Trojici na pomoc.
Snaží se vysvléci ze své kůže.
Dotýkal se a miloval s temnotou...
...
Annie se vracela, zrovna když utek,
vyrazil ze dveří jak rychlá střela.
Student již započal svůj špatný skutek...
Tohle však ona nevěděla.
Co se jen mohlo stát?
Po rychlé rozmluvě Ann jenom plakala.
Student jí objal, však ona se nedala.
Utekla nahoru, pak horká noc nastala,
celou noc zpocenou ve snech ho hledala.
Student jí řekl, že se hrobník přišel jen rozloučit...
Další dny zápisník opět v ruce,
Annie se zhroutila, začala psát.
Když slova neznala - při pomlce,
chodila ven - a v mozku jen zkrat.
Lidé zavírali okna, když v temných uličkách vyla na měsíc...
...
Kostel v té době na týden ztich,
pak zvonil nakrátko najatý mnich.
Obraz už neplakal, krucifix nepadal,
v pokoře v rohu stál, obloha temná dál,
hustá, černá omáčka rozlitá po obloze...
KAPITOLA IV.
Veselá postava v kostele zpívá,
pláče a směje se bouřce venku,
ztrhané šaty, písnička tklivá,
poslední večer pro dívenku.
Déšť jí dnes naposled bičoval tvář...
Blesky a hromy, nikdo ji neslyší,
vystoupá nahoru a naposled zvoní,
bouře se pak náhle na chvíli utiší,
tahle ta báseň je jen a jen pro ni.
Stoupla si na ochoz a začala zpívat:
"Dnes láska zemřela, pohřbil ji hrobník,
krásné je pro smrt, překrásné počasí,
pode mnou hřbitov - nádherný pomník
vytesá milý až z rána se vyčasí.
Smutní jsme zvoníci, kov chladný brečel,
kdykoliv zatáh jsi za provaz kluzký,
když pak jsem zvonila, vždycky jsi klečel
a zpíval mi. Život tvůj mrzký -
Nestojí za nic ! Jdi k čertu, tanči si se svými mrtvými..."
Zatím ji hrobník venku hledal,
naslouchal vytí, zmučený hlas,
hrozbami lidí se zlomit nedal,
teď chápe jej pod věží mrtvolný třas.
Nahoře nad sebou slyší slova,
pospíchá, pospíchá smutný muž ze hřbitova.
Vysoko nad ním rekviem trvá,
smutný déšť trhá jí zběsile vlasy,
má lásko, lásko má, byla jsi prvá,
mysli teď na naše lepší časy.
Ona však pláče dál, až se zdá, že se přidají i ti hluboko pod ní...
"Pode mnou v zemi mrtví jsou,
těm je líp, dnes jsem jim blíž,
já musím zpívat zde písničku svou,
je tíží pouze snad nad hlavou kříž.
Proč nebe nezáří ? Bylo i čisté,
smutek a zármutek zahalil jej,
sebrals mi lásku Ježíši Kriste,
tenhleten okamžik v paměti měj !
Trpěls prý za všechny, teď trpím já,
ty že jsi kladná postava !"
Hrobník již byl skoro u paty věže, když...
"Doufám, že zazvoní zvony zlacené,
na marách ponesou bezvládné tělo.
Komu by z blízkých se na pohřeb chtělo?
Dívat se na mrtvé děvčátko z kamene?
Tedy tak studené...
Sbohem ty nahoře, nespravedlivý,
poletím za tebou, nechci se klanět
někomu, kdo je tak podlý a lstivý.
Nemám už chuť ani sílu tě hanět...
Hlína pode mnou je tak krásná...."
Možná, že nestihla říct něco víc,
skočit však chtěla, jasná věc.
Noha jí uklouzla, křičíc a padajíc,
pod ní stál, zachytil promoklý milenec...
Smrt dnes kolem Annie prošla podruhé...
KAPITOLA V.
Viděla bělounké duchovní světlo,
letělo rychle a za rohem zmizelo.
Annino světýlko tu rychlost nemělo,
neznalo směr a cestu si pletlo.
Nakonec přece jen našlo si vchod.
Světýlko u brány smálo se na ni.
Kolem byl svěží vzduch, zvonečků hraní
Annie však v tento čas nebylo vhod.
Strážný ji poznal a pouštěl ji dál,
ona však nechtěla - začla se ptát,
kam šel ten, který ji měl tolik rád,
jinak by pro ni snad neumíral.
Dokázal, co k ní cítí - teď snad budou konečně spolu...
Strážný jí řekl, že ten tady není,
"Je to snad nebe?" odvětí ona.
"Je to ta zahrada, slunná a vonná,
která je tak blízká sladkému snění?"
Světlo se zachvělo a rozválo bránu.
Za ní jen květiny, stromy a ráj.
Přílivy vůní - ten barevný kraj,
připomněl čerstvý sad v červnovém ránu.
Šťastný křik lidí, smích a zpěv,
světýlka barevná tančila v duze,
Annie tam chtěla žít - toužila tuze,
není zde místo pro smutek či hněv.
Zvláštní - nikdy na nebe nevěřila...
"Když tady není, tak kde tedy je?"
pohlédla Ann na strážného vztekle.
"Pokud je mrtvý tak jedině v pekle."
promluvil strážný zkroušeně...
Její světýlko zesláblo smutkem...
...
Bůh nebyl člověk - zhola ne,
Annie jej volala, nevěříc tomu,
že její milý - u sta hromů,
skončil hned v pekle ohnivém.
Bůh nebyl vidět, byl kolem ní,
jí to však nevadí, může se ptát.
Ten hodný člověk - zhřešil snad?
Smaží se v pekle? Jen Bůh to ví.
Bůh věděl co jí trápilo, ale...
"Tvůj milý spáchal hroznou věc!
Věřil tak pevně, že zabil tě tím.
Jeho hřích putoval do pekla s ním.
Za tohle peklo si zaslouží přec...!"
Annie se zasmušila a pronesla:
"Proč tedy já jsem nahoře v ráji?
On za nic nemůže, to mi věř!
Vždyť jsem se zabila, jeho též.
To je hřích - hříšníky v pekle snad mají !!?"
Bůh jí však řek jen: "Zůstaneš!"
Dal jsem ti peklo už tam dole na zemi,
duši tvou ztrhal jsem už tam dole,
ztrhal jsem z tvářiček úsměv tvůj stažený,
zkoušel jsem vše, co by mohlo tě bolet.
Odměnou bude ti věčné nebe...
"Rodiče tví tu jsou, chceš s nimi být,
máš je snad ráda, nebo ne?
Tvá láska v pekle sic zůstane,
dvě máš však tady - snaž se to pochopit!"
Ona však:
"Rodiče pochopí, mám je tak ráda,
nemusím říkat jim, vědí to jistě.
Ten v pekle, můj milý - na strašném místě,
do jeho srdce se samota vkrádá..."
"Je to ten jediný..."
"Ty chceš jít za ním, jsi však čistá.
Bez hříchu - pro nebe předurčena.
Vstup k nám a zapomeň - žij tu - bezejmenná.
Do pekla nemůžeš - tím si buď jistá!"
Po těch slovech Annie utekla od brány pryč a....
Bůh se jen zasmál a nechal to být.
Nestih a nechtěl jí vysvětlit, že...
...
Bolest a rámus ji probudil zpět.
Otevře oči a slyší jen zmatek,
hlučný dav slavící nějaký svátek?
Špinavý špitál - a doktor - několik vět.
A pak zas tma. Nevinná, temná a zkroucená...
Řekli jí, že byla měsíce v komatu.
Řekli jí, že její sestra šla pryč.
Řekla jim, že měla k nebesům klíč -
zpovídala se ze svého dramatu.
Poslali doktora, poslali kněze.
Ona jim řekla vše s tím, že chce žít.
Mysleli, že nemají šanci ji přesvědčit.
Sázeli tajně na vítěze.
Ona však tvrdila, že již svůj osud překonala...
...
A tak ji pustili - po krátkém čase.
S pojistkou - kněz ji měl nějaký čas hlídat,
měla tak někoho, komu se vyzpovídat,
když sedávali spolu na terase -
přesto mu nikdy neříkala všechno...
Měsíce běžely, Ann žila klidně,
navenek blaženě,
uvnitř však bídně.
Kněz už ji nehlídal, viděl v ní sílu.
(Marie přestala krvavě ronit...)
Nabíd jí ať chodí k nim občas zvonit,
Zkusit zas přiložit ruku k dílu.
Ale jí už nebylo pomoci...
KAPITOLA VI.
Bouře a samota - knězův další den,
vichr a nepokoj za oknem řádí,
jsou jenom vzpomínkou zašlého mládí.
Kdyby jen tušíl - tak vyšel by ven
a zabránil tomu poslednímu...
Je devět večer když zapálí svíčku.
V tom slyší zvony znít - jednou a dost!
Devětkrát měly bít - toť povinnost.
Sáh proto pro klíče na poličku
a otevřel dveře krutému nečasu...
Vítr a voda jej zmáhaly zcela,
přesto však výlet svůj nevzdal a šel.
Na konci roucho své promoklé měl,
když vkročil briskně do kostela...
Odbíti zde teď měla celá - a neodbila...
Pohlédl za oltář a blesku svit,
nedokázal to pochopit,
Marie krvavá - Bůh chtěl pít?
Kristus spad z kříže - zlověstný kolorit.
(Poslední symbol, pak už byl klid...)
Nejistě stoupal po schodech nahoru a ...
...
V nastálém tichu - obraz zmaru -
na provaz od zvonu zaháklá Ann.
Naposled zvonila - jedenkrát jen.
Na sobě šaty kdys - teď jen pár cárů...
Stínové divadlo - jediná loutka.
Kněz kleknul, v úžasu modlil se za ni,
sehnul se pro dopis a začal jej číst.
Po prvním řádku již byl si jist,
že slyší pekelných varhan hraní...
A tak předčítal nahlas, ani nevěděl proč:
"Můj drahý příteli z kostelní věže,
řekla jsem všechno vám, jen něco ne.
Můj milý hrobník v pekle teď je,
zbičován, zapřáhnut, tahán za otěže.
Jedno mi, že v pekle budu dál "žít".
Budu tam s ním - a to je teď hlavní.
Bůh a s ním andělé svatí - a slavní,
nemohou mou duši docela pochopit.
Bůh mi řek, že jsem mu bílá a čistá,
řek mi, že do pekla nejde má cesta.
Shlédla jsem nebeská zářivá města.
Řek mi, že v nebi se pro mě flek chystá.
Naštěstí měla jsem život v svých rukách.
Velký hřích vykonat - nebýt už bílá.
Nebýt tak nevinná - být prostě jiná -
horší - žít proto po smrti v pekelných mukách...
Ale s ním.
Proto svět zlovolný podruhé opouštím.
Nelkejte pro mne můj příteli černý,
pohřběte mé tělo do jeho hrobu.
V pekle již čekal dost dlouhou dobu.
Jistě i tam zůstal své Annie věrný.
Kněz v slzách pohlédl k zemi a prosil, aba její čin nebyl zbytečný.
Prosil samotné peklo...
List dopad na zem, když ji z provazu sňal.
S úctou a láskou ji položil na zem.
Hleděl na dívku se zlomeným vazem,
objal ji, políbil - pak tiše lkal...
A lhal by, kdyby řekl, že ji nemiloval...
...
Druhý den očistil Marii od krve,
narovnal krucifix, poklidil sál.
Varhany - chviličku na ně jí hrál.
Pak vyšel ven - s ním slunce poprvé
od doby, co tu byla ta dívka, jejímuž naplnění nechtělo být svědkem...
EPILOG
Ann zvolna klepe na pekelnou bránu.
Poprvé, podruhé, zase a znova.
Teprv až zasadí šestou svou ránu,
Všimne si stráž, že jde dušička nová.
Otevře vrata a pustí ji dál.
Rajský sad, barevný - oči jí planou,
zahrada bohatá - přešťastná země -
připravily jí podívanou,
stvořenou pro špatné lidské plémě.
"Tohle je peklo? A kde jsou mrtví? " pronesla Annie naposled.
Strážce se uchecht, když zavíral za ní.
"Smutnou věc slečinko neřekli vám !
Řeknu, co nevědí "učení páni" -
Peklo jak nebe, jen každý tu sám !!!"
Rána a pak jen věčná samota...
...
V pekelné zahradě pod stromem sedí,
v žalostné křeči pod vznešeným stromem,
maličká dívka do nebe hledí,
do nebe tkaného barevou duhou,
ostatní duše sedí kolem,
slepé svým zármutkem, slepé svým bolem,
žádná z nich nevidí tu svou druhou...
|
|
|