sedím na patě schodu a nabírám

neptejte se co, vždyť to není podstatné

u ucha mi klečíš ty a šeptáš:

"tobě to vadí, že?"

že!?

naproti na vrcholku sedí on

napadá mě: "ten se musí cítit jako já kdysi"

nevesele, trošku pobaveně, ale jen jako povzdech

pak střih

a všichni u jednoho stolu

bůhvíproč mu říkám, že ho do ruky kous pes

trpké ulehčení z obou stran, pak usíná

a já začínám plakat

máme oba stejný batoh (a právě to je celé)

pak jen utíkám, ty za mnou

pěší zóna slyší ta dvě slova z mých úst

i spršku výčitek navrch

a pak výbuch, oko a klid po bouři

"můžu mít jenom jednoho a nechtěla jsem cvoka..."

Sadis

srdce je jen hloupý sval, který má moc práce

to tvé pulzující

to mé pracuje na tom jak mě oddělat