Žena podzimu
Promrhat stovky let nad nezměrnou péčí,
květu,
rozptýlit moment všech těch vět
a skrze zdi,
nahlénout na můj,
můj svět.
Ve strništi pochlebníků a marných nadějí,
zbaven všech obratníků,
vzácných orchidejí - idejí v
zahradě z šatů svlečené.
Marlen,
tak potichu,
potichu!
ŠEPTEJ!
Né - to je nahlas,
vyplašíš krkavce z košil,
barvy podzimu...
Promiň!
Pustit tě do prázdna samoty,
Jsi hluchá!
Nespatříš,
radost ze života.
Jsi slepá,
nepocítíš touhu bez těla.
Marlen,
Nedýchej!
Pocítíš zrození vlastního zániku...
Marlen,
nejsi... věříš mi?!
Květino podzimu...
|