Mnohokrát odestýlala jsem jen hluché tmy,

často proklínala hranice vlastních pravidel,

když vyzvala jsem noc

a prohry zaplatila posledními sny.

Svítání snídala all inclusive,

pak beze stop mizela zpět do ulic.

Ztrácela jména, chutě, pocity…

V prázdných kašnách hvězdy počítala jsem

až do zapomnění

s tanečními střevíčky v rukou

utíkala se stíny zkamenělých tváří přede všemi.

I shovívavá města s hlavami v dlaních

už modlila se o konec.

Pak jeden z mnoha večerů,

co výkřikem vzdoru do zrcadla

měl být vlastně posledním,

nečekaně blízko srdce křísl mi.

Zas nejvyšší sázku

bez rozmýšlení na stůl položila jsem

a z peřin vypáraly se švy osamělých nocí.

Teď s ránem ulpíváš mi ve vlasech,

úsměvy dlouze lámou se nám v očích,

když za krajkovým lemem punčoch

lednové nebe

neposedně rozhoupalo se  mi

v bocích…