Zátiší s medvědy, kde dáme si dnes potřetí západ slunce, bojuje s přesvědčením, že už nikdy. Že to nechci. Že znova tohle nedokážu. Že bez něj prostě nemá smysl snažit se. Dýchat. Žít. Nemá? Není tu. Všechno už se stalo. Utekla jsem a vrátila se. Zkusila nemožné. Křičela i šeptala. Vyhrožovala a prosila. Prala se i hořela vášní. Vše s absencí oddechu.. roh s ručníkem je jen pro slabochy. Příběh s rychlým startem i koncem. Bez druhé šance.. zato s dost divným počtem účastníku. Vlastně docela mizerný film. V hledišti zůstaly stát jen dvě židle. Příliš malé, aby to pochopily. Ač nikdy nebude to stejné a nikdo už docela to nespraví, zůstávám v té zahradě stát. Pro tebe možná.. Pro ně určitě.
|