Bydlím ve střešní mansardě
nedaleko Moulin Rouge.
Neonově zářící lopatky svítí mi na cestu,
když se večer vracím z toulek Paříží.
Přetékající prožitky, zážitky i požitky.
Nesmírně svobodná.
Podobná zrnku máku v lidské makovici.
Spící Paříž je koketa,
ale ve dne žena mnoha tváří.
Objevuji ji jednu po druhé.
Pěšky koncem srpna i počátkem září.
Břehy Seiny, Královský zahrady i Notre Dame.
V nohách už mám francouzský přízvuk.
Kam směřuju ?...Dnes třeba na náměstí Pigale.
To je vlastní svět.
Prostě samej sexshop.
Koupíš tu kožený korzet, tanga i bičíky.
Kliky jsou vyleštěný od hladových rukou koupěchtivých
…nebo jen chtivých ?
Kdo ví.
Jdu tudy a říkám si…jdi vzpřímená.
No jsi žena a co..
Někteří se podívaj, asi to doma nemaj.
Do očí mi fakt nehleděj.
U Černý kočky si dám kafe.
Nejsi-li Pařížan nepochopíš
ten jejich kavárenském život.
Já ho mám ráda.
Židličky přímo na chodníku, barevná markýza.
Pár stolovníků čte noviny, pije kafe,
komentuje či pozoruje dění.
Stěny tu zdobí fotky Compaye Segunda a zní tu jazz i latina.
U vína nebo pastisu sedává tu rád i Jean-Paul.
Dopito a tak zas jdu.
Kam?!
Přeci dál…do nebe.
Zve se Sacré Coeur a poblíž něj je ráj.
Má jméno Montmartre.
Deru se po schodech vzhůru se stovkami turistů.
Rozdíl je ten, že já už jsem Pařížanka.
Pod paží bagetu co si občas ulamuju.
Nedbalá elegance, rozpustilý úsměv, bez foťáku.
Jen vstřebávám genius loci místa.
Čistá radost to je.
Postojím chvilku u paty chrámu.
Kochám se městem co leží mi u nohou.
Eiffelovka je dnes v mlžném oparu…
Zašeptám merci a pak zahnu doleva,
maličká prodleva k nadechnutí.
Hnutí v duši..
a s otevřenou náručí běžím do uliček Montmartru
jak dítě co spěchá do cukrárny. |