Jdu krajinou zákrut světla v rukách pár cibulovin ze záhonu u plotu. Modravě šedá záclona vloudila mi chlad do konečků prstů i tak se divím dál mohutným pažím ořešáku a hřeju v kapse jeho plody. Hody zimy cítím ve vzduchu. Vezmi mě za ruku, pohlaď jednodenním strništěm a řekni…jdem zrýt další záhon.
S večerem sedí mi na parapetu bezbarvý v odlescích všech tónů hudby. Tichý v řinkotu padajících hvězd, hladce drsný samet pohledu… bez očí. Ví, že mi duši trápí, když jméno bezhlase říká.. jsem smutek…a já mu odpovím.
Až poutníkem se stanu po svém vlastním osudu bez předsudků v kapsách. Bez ornamentů. Vysvitne nad obzor naplnění, rozechvění plátků fléten hraných Jorgem Pradou za zahradou linek, not i pomlk. Uvidím svou tvář rozesmátou i chápající život …i plynoucí čas.
|