Ulice je plná lidí, lidí bez tváří a s černými tulipány. Déšť jim pomalu smývá z hlav klobouky a oni – ti lidé – proplétajíc se mezi sebou, mlčí a natahují do plic mocná kvanta vonícího nikotinu. A já ohromen tichem každého z nich polohlasem pomalu napodobuji zvuk starožitných hodin :
tik…ťak – tik…ťak – tik…ťak - tik…ťak – tik…ťak – tik…ťak ( můj hlas zní a vrývá se neodbytně do podzemí)
Z hodin na hlavním nádraží co pět minut ukápne číslo a praští do hlavy mladého chlapíka, který němě hledí za ujíždějící tramají zlomen podle několika různě položených přímek. A budoucnost se rozdělí do dvanácti kapitol po šedesáti minutách :