sedím na patě schodu a nabírám
neptejte se co, vždyť to není podstatné
u ucha mi klečíš ty a šeptáš:
"tobě to vadí, že?"
že!?
naproti na vrcholku sedí on
napadá mě: "ten se musí cítit jako já kdysi"
nevesele, trošku pobaveně, ale jen jako povzdech
pak střih
a všichni u jednoho stolu
bůhvíproč mu říkám, že ho do ruky kous pes
trpké ulehčení z obou stran, pak usíná
a já začínám plakat
máme oba stejný batoh (a právě to je celé)
pak jen utíkám, ty za mnou
pěší zóna slyší ta dvě slova z mých úst
i spršku výčitek navrch
a pak výbuch, oko a klid po bouři
"můžu mít jenom jednoho a nechtěla jsem cvoka..."
Sadis
srdce je jen hloupý sval, který má moc práce
to tvé pulzující
to mé pracuje na tom jak mě oddělat
|