|
|
|
| |
Spíše náhodou jsem se přichomýtl k pořadu Sněží s tématem tolerance. Hovořilo několik našich ušlechtilých "expertů" na toleranci a padala nejrůznější moudra, až se mi občas protáčely panenky. Mluvit o čemkoli, to nám opravdu jde. Mluvením o ušlechtilých tématech se cítíme, tedy někteří z nás (já určitě ne), býti lepšími, mravnějšími, téměř se dotýkáme nebes.
Jeden z vystupujících, jat svou nezměrnou tolerancí, došel k závěru, že součástí tolerance je i tolerance k intoleranci. I k nesnášenlivosti musíme býti tolerantní, je to jakási povinnost těch absolutně tolerantních. Na toto moudro se ozvala jedna z dvou přítomných dam s tím, že tolerance k intoleranci ovšem končí u tolerance ke zlu a násilí - to tolerovat nelze v žádném případě. Přítomní moudře pokyvovali hlavami: jasně, ke zlu tolerantní býti nelze, zlo jest třeba vymýtit.
Záviděl jsem jim jejich jasno v rozpoznání zla. Závidím všem jejich jasno v rozpoznání čehokoli. Člověk, který jde životem a má jasno: ano, toto je zlo, toto je dobro, toto je hodné tolerance, toto není - to je pravý mistr tolerantnosti.
Kecám. Nezávidím jim, mám z nich strach. Šiřitelé podobných ušlechtilostí jsou mi podezřelí. Toleranci nechápu jako něco daného, jako manuál k jednání. Tolerance je každodenní souboj sama se sebou, se svou pohodlností a netolerantností. Tolerance je vědomý způsob chování, nikoli reflex. Každá kladná vlastnost člověka je dynamická, proměnlivá a musí se pořád udržovat a prověřovat.
|
|
|