|
|
|
| |
Jsem pryč a ty ležíš v mé posteli. Za chvíli se vrátím. Co bude pak?
Je sedm ráno a musím do práce. Ty dnes odcházíš v půl deváté - to byl důvod, proč jsi nejel v noci k sobě domů...
Vrátím se asi za půl hodiny. Co budeme dělat teď? Milovat se? Na to je příliš málo času. Povídat si? Co říct, o čem a kdo začne - i na tohle je tak málo času. A tak sedíme naproti sobě u stolu, mezi sebou hrnky kouřícího čaje. Já vlasy mokré z vánice, ty od vody z umyvadla, jak ses probíral. Až půjdeš, půjdu s tebou. Ty po své práci a já zas po své, kdo ví, kdy se zas uvidíme. To je také důležité, ale ne tolik jako to, že se vůbec ještě uvidíme. A pak znova.
Co myslíš, když odcházíš po večerech, abys byl doma včas, jak mi je, na polštáři, na kterém ještě před chvílí ležela tvá hlava vedle mojí? A jak mi bude teď, když jsi zůstal a tolikrát nezůstaneš? Dnes v noci jsem cítila tvé srdce. Jako už tolikrát... a přece, přece to bylo jiné. V čem? Já... já nevím. Ale něco se změnilo. Nevím proč, snad je to tím, že se blíží jiná doba, snad tím, že se ze mě stává - ó, jaká hrůza - rozumně myslící tvor.
Dnes v noci nebudu spát doma. Jedu pryč, ven za město, abych nemusela ležet v prázdném bytě, sama v posteli tam, kde máš být se mnou. Nechci ležet na boku a sledovat, jak se mi před očima mění zeď, na které je napsané tvé číslo. A nechci vzpomínat na tu noc. Chci se těšit na další. Ale nezvládám obojí najednou...
|
|
|