|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Po kouření zamířily naše kroky ke skutečným rybám, zrak se kochal duhami šipkovitě se prohánějících pstruhů, a my již neměli náladu na chytání a zamířili jsme domů. Cestou se zdálky ozvalo zavolání. Poznali jsme Alenu z opačné straně vesnice. Poprosila nás o pomoc s nákupem. Gratuloval jsem si k prvenství, zaslechl nadávky party, ale taška se stala předmětem, který jsem již nepustil, zahlédl jsem rohlíky, housky, chléb, cukr, máslo, to samé kupuji já,…, sortiment začal přede mnou tančit, spojoval stále víc s Alenou, a zároveň vzdaloval od kamarádů, kteří naštvaně odcházeli domů. Stal ses spoluvlastníkem Alenina směru, gratuloval jsem si.
Cestou vyprávěla o kamarádkách a prozradila, že nejvíc teď kamarádí s Jarkou, spolužačkou ze stejné třídy. Jarka je zajímavá dívka s blond vlasy, štíhlé postavy. Učí se dobře, i když na výsledky nemusí vynakládat nijak zvlášť velké úsilí. Zvláště ji baví matematika a přírodopis. Čte ráda dívčí a dobrodružné romány. Jednou prozradila, že občas s chutí přečte denní tisk, konkrétně články z politiky. Nerada to říká, protože ji kvůli tomu někteří pokládají za divnou. Alenu bavil zeměpis, ráda by navštívila řadu míst u nás i ve světě. A že by chtěla poznat nejšťastnější a nejnešťastnější místo na planetě. Dále si oblíbila literaturu, navštěvuje recitační kroužek, doma přednáší nahlas, před zrcadlem, někdy před maminkou, která dovede chválit, ale být i kritická. Ráda se podílí na výzdobě třídy. Teď, když jsem jí nesl tašku, jsme zabrousili v proudu hovoru na školu blíže, prozradila další nápady na výzdobu, zarecitovala pár veršů z Máchova Máje a silnice se změnila v přírodu krásnou i rozbouřenou a divokou zároveň. Příroda pokračovala jiným způsobem, když se na nás vyřítil z jedné chalupy vzteklý pes. Kopnutím byl odražen útok, Alena se ke mně tiskla, stal jsem se zachráncem, vzhlédl jsem vzhůru, sluníčko a mráčky ocenily potleskem můj výkon, vytvořily vějíř písmen a já přečetl na obloze obrovské Hurá. Tiskl jsem jí ruku, nesměle stisk opakoval a šli jsme dále. Zahlédl jsem koutkem oka její plachý pohled. Ta vteřina v nás probudila něco krásného. Pomalu jsem pokládal tašku, pomalý pohyb se přenášel na nás a my se měnili v sochy uprostřed světa,…, až se nadýchla a zašeptala: pojď. V tu chvíli se ze mě stal stroj se zrezavělými součástkami, marioneta bez provázků, loď na mělčině. Alena vše zachránila dalším dotykem a mně bylo, jako kdyby k nám sestoupilo tleskající sluníčko. Gratuloval jsem sobě, provolával slávu, představoval sebe na stupni vítězů, držel ji v náručí, vyhazoval do oblak a opět chytal, ona se náhle rozprskla do milionů jiskřiček, nevěděl jsem na jak dlouho, ale hlavní bylo učiněno její přítomností tady a teď. Tak jsme pokračovali, mezi námi vznikalo v prachu ulice pouto přes zklamání, nejistoty, sny, nadávky a pochvaly od přítele Osudu, pouto, o kterém jsme netušili, že bude pevné, a křehké zároveň a bude nás provázet delší dobu, než kam dosáhly naše představy.
Rychle jsem se vrátil do skutečnosti, přestože se zrak bránil a neustále se otáčel za dohasínajícími jiskérkami minulosti, a prašná ulice se opět stala nejužším spojencem v podobě kvokajících slepic, které se pohodlně usadily uprostřed ulice a auta je objížděla, radostně zdravícího psa, kočky, jež se otřela o Aleninu nohu, ó, jak jsem jí záviděl!, z nedalekého chlívku chrochtajícím pašíkem, uskočil jsem před závistivým kolem a ještě závistivějším Vaškem, prach vytvářel polštáře a svým nábojem nás do nich usazoval, aby se poté rozprskl a nechal nás zmatené napospas silnici…A tak jsme po chvíli dospěli ku konci cesty, Alena vzala tašku, od vrátek zamávala a já se loudal domů. Nohy odmítaly sloužit, nenápadně se otáčely, oči je následovaly, najednou jsem se obrátil celý nesen neznámou silou nazpět, stromy kolem šuměly, zaslechl jsem zpěv ptáků, pozdravy sousedů, spolužáků, kamarádů, byl jsem nesen dále,…, a najednou se ozvalo: kde ses tu vzal? Byla to Alena. Já jsem sklopil oči a zakoktal něco v tom smyslu, jestli jsem nezapomněl…Nic sis nezapomněl, usmála se, ale když jsi přišel, vypadá to jako bys přilétl, asi to bude nějaké znamení, tak ti přinesu napít. Donesla limonádu a já ji naráz vypil. Přitom se na mě chvíli dívala a já na ni. Chvíle se protáhla. Z okamžiku se stal věk, který nás proměnil v tisícileté stařečky sedící na lavičce, stařečky, jež dostihl Osud. K nim připlouvají lavičky se stíny domovů důchodců, polorozpadlých venkovských chalup, městských parků, všechny lavičky světa, ony se vznášejí, proplétají, vybízejí k usednutí, opírají se jedna o druhou společně s polorozpadlým nábytkem. Oni se tisknou k sobě, z pohledů dolují poslední kousek štěstí, lásky, aby poté společně ulehli na místo, odkud není návratu. Ona ve slavnostních šatech, já po jejím boku, svírám v ruce prsten, který mi kdysi Alena napůl vážně darovala jako „něco společného“.
|
|
|
