|
Nikdy jsem ho nepotkal
Mnohdy se mu zdá svět šedý
v plnosti své páry nad chladnou řekou myšlenek,
stojí nad tou řekou všecek bledý
jako noční měsíček
na barevném kruhu mrazu v černém sametě.
Mnohdy se mu zdá, že kvetl a už nekvete.
Mnohdy se mu zdá, že svět je krásný
v plnosti dechu vyšlého slunce,
leží v oblacích kdes šťastný
a třpyt modrých praporků mraků nezná konce,
je jako vlnka u řeky,
kt erá žít chce navěky.
Co žiji, ještě nikdy jsem nepohlédl do tváře
člověku toho jména,
člověku, který smát se dokáže
a také někdy sténá
… jmenuje se a vypadá stejně jako já.
|
|
|