Všetečné okamžiky
„Tak vezmeš si to sako, nebo ho na Tě mám navlíct sama?“ ozval se křik z jedněch dveří.
„Já už jsem!“ na to z těch druhých dveří táta.
„A fakt tam musím?“ zahulákal jsem směrem k předsíni.
„Musíš, heleď, nedělej vostudu, seš mladej a co bdue, o tom si vy mladý sami rozhodnete!“
A tak mne navlékli do saka, abych šel ke svým prvním volbám.
Volební místnost byla naštěstí jen pár metrů od našeho domu a také byla naštěstí prosincová zima vhodná na dlouhý kabát. To je dobře, protože v tom černým mundůru mne někde potkat – to bych asi dodejchal – ono stačí, že musím jak starej blbec jít teď k těm volbám. Pod kabát se všechno skryje, škola s volební místností je odtud kousek, vhodím lístek do schránky a fr domů. Už celý týden mi doma předhazujou, koho volit a koho ne – vidí to zase složitě. Vytáhnu prostě náhodně některý z těch lístků, stejně tam nikoho neznám, vhodím jej do obálky a mizím, ať je ta paráda rychle za mnou.
„V čem to chceš jít? Vždyť jsi jak hadrák!“ vyvalil táta oči na můj kabát.
„No v kabátě, to se taky nesmí?“
„Tomuhle říkáš kabát? To už si rovnou vezmi našeho psa a běž s ním před školu žebrat!“
Kabát jsem si prosadil a tak jsme v takovéto rozhádané náladě klusali před školu.
„Máš občanku?“
„Jo“, ohlédl jsem se několikrát rozzuřeně kolem sebe.
„No, ptám se jen, jestli máš občanku...a dobrý den, paní Němečková! Tak co, taky k volbám?“
Mě snad raní. Zrovna Němečkovou potkat, drbnu jednu uvdákanou, to mě už rovnou v tomhle mohla natočit televize.
„A Martine, copak, ty jdeš už také k volbám?“
„Jo, paní Němečková, jdu k volbám“.
„No ty seš už velkej kluk a rozumnej, to představ si, že já tu naší holku k volbám nedostala! To je doba, Ti mladí se dneska o nic nestarají. Pořád jen natahujou ruku – mami dej, táto pomoz..“
„Ale on náš Martínek taky nechtěl, viď?“ podrbal mne táta po hlavě po čechuli, neboť ví, že to nemám rád.
V duchu jsem si pomyslel „ty vole, že jsi vůbec do ničeho takovýho lez“ a navenek jsem jen zabručel.
Schody ke škole klouzaly, jak byly namrzlé – paní Němečková mne poprosila, abych ji vzal pod rameno a podržel. Za to jsem si vysloužil několik pochval o jaré mužské síle a tak jsme došli až k té naší české vlajce.
A jeje, kdo to nesedí ve volební komisi! Politika, zkurvená politika, no, to je zlej sen – dva lidi z naší ulice a třídní! Poctivě jsem se tedy podepsal, ukázal občanku, počkal si, až mi ji vrátí i s volebními lístky a zmizel za plentu.
„Jen jeden do obálky, nezapomeňte!“ zvolala za mnou třídní, jak za cizím.
Jasně...vytáhni lístek..to je jedno jakej, prostě ňákej, teďka pěkně do obálky s ním - mám ji zalepit? To je jedno, asi jo, tedy naslinit, zalepit a tamhle je urna. Cestou k urně jsem koukal do země, vhodil do ní lístek...a doprdele! Za plentou jsem si na stolku nechal občanku. Vrátil jsem se tedy a nebyla tam. Já jsem ji snad...to snad není možný...prohledal jsem všechny kapsy a občanka nikde. Musel jsem ji vhodit do té obálky k hlasovacímu lístku...
„Co hledáte?“ zeptala se mne paní z komise ve květovaných šatech, kterou jsem neznal.
„Prosím, spadla mi tam občanka, mohli byste mi ji vyndat ven?“ ukázal jsem na urnu.
Nejen z komise se ozval smích.
„Martine“, pokračovala konečně tykáním třídní, „urnu nyní otevřít nemůžeme, přijď si sem zítra ve dvě, kdy se budou sčítat hlasy.
Za dveřmi už stáli naši a když jsem vyběhl za nimi, nebyla s nimi vůbec řeč. Mám se smála, táta také, paní Němečková někam naštěstí pospíchala – byla pryč. Sotva jsme opustili školu, náš táta se rozhlédl, zda nás nikdo nemůže slyšet a pak přišla ta otázka, které jsem se obával a díky které jsem se ničemu doposud zatím vůbec nesmál.
„Heleď a koho jsi volil?“
Znal jsem z plakátů různé pány z OF bez růží a paní z růží...ale co, mají do chtěli, odpověděl jsem popravdě: „No nevím, no“.
„Co že, ty nevíš, koho jsi volil? Ten náš kluk je pitomec, on snad ani ne rok po revoluci volil komunisty! A ještě si k tomu - idiot - dal občanku, aby každej věděl!“
Koho jsem volil, jsem se nikdy nedozvěděl. Druhý den mi ta samá paní ve květovaných šatech podávala občanský průkaz s takovým...mateřským úsměvem.
Život je někdy chcaní proti větru – chcete se něčeho rychle zbavit a zakrátko Vás to jak naschvál zahřeje ve chvíli a v místě, kde byste to vůbec byli nečekali. Ale co, hlavně s nadšením a plnou silou vpřed! Za tři roky jsme ve škole zakládali Studentskou unii a rok poté jsem lepil volební plakáty jedné nejmenované strany po všech sloupích.
„Změníš svět! Bude líp! Lidé budou lepší a vůbec!“
...a vůbec..
|